Hlavní stránka    Blogy    
Knihy     Články     Obrazy    Hovnajs     E-mail

Kontakt:
vk@vojen.com




Můj bíbr: autobiografie:

celá kniha zdarma k stažení v PDF



Jednotlivé
kapitoly:


Londýn
1943-45



Praha - Berlín
1945-53




Rodina
18-21. století




Krkonoše
1953-62




Vojenská leta
1962-64




Karlovy Vary
1964-69




Londýn
1969-73




Do Austrálie
1973




Novým Australanem
1973




Český akcent



Výtvarníkem
1980 ─




V rádiu
1979-2000




Knihy, knihy...
2000 ─



Moje filosofie




Sedmery
internetové
stránky
Vojena
Koreise
(kliknutím na obrázek tento zvětšíte ─ kliknutí na text pod ním vás dovede ke skutečné stránce):






Autorské stránky
Voyen Koreis

(česky a anglicky)


KABALA
(stránky o kabale, česky)




Blavatská a theosofie
Biografie J.P.Blavatské + základy theosofie

,
Můj bíbr
autobiografické internetové stránky



BOOKSPLENDOUR
internetový knižní antikvariát - anglicky


Čapek Brothers
anglické propagační stránky dvojice českých autorů



Jak být protinožcem:
Vojenovy australské zápisky

3x o Mozartovi
a svobodném zednářství

(Tři pořady na toto téma jsem vytvořil pro ČR stanici Vltava, kde se vysílaly. Toto jsou jejich upravené textové verze.)

Na obraze neznámého malíře na pozadí stránky je vídeňská lóže, zasedající za účelem zasvěcení kandidáta (se zavázanýma očima) do prvního stupně zednářství. Spekuluje se často o tom, že ti dva sedící vpravo dole by mohli být Mozart se Schikanederem. Podoby by tam rozhodně byly. Když si sjedete na spodek stránky, uvidíte obraz celý.

1. Mozart a svobodné zednářství


Před několika lety jsme s manželkou a synem byli zde v Brisbane na představení divadelní hry Amadeus od Petera Shaffera. Neobvyklé bylo místo konání. Byl jím hlavní sál chrámu náležejícího velkolóži svobodných zednářů v Queenslandu, v impozantní budově ve středu města, postavené asi před sto lety. Nebylo vybráno jen tak náhodně ─ to, že byl Mozart svobodným zednářem, je dosti dobře známo, i když v Česku o tom příliš mnoho lidí neví. Ukázalo se to tehdy být vynikajícím představením. Salieriho hrál výtečně Eugene Gilfedder, což pro mne mělo zvláštní význam. Eugene totiž v roce 1996 hrál Franze Kafku ve hře, kterou napsal Timothy Daly, jemuž mne při premiéře představil a kterou jsem později po dohodě s autorem přeložil jako Kafka tančí. Hra se dodnes nachází mezi až doposud neuvedenými činohrami v archivu Národní knihovny ČR pod číslem CZ-PrIUD. Škoda, je to dobrá hra, v devadesátých letech vyhrála několik mezinárodních cen, včetně festivalu v Edinburgu a to už něco znamená. Navíc, při sydneyské premiéře se v ní poprvé na scéně objevila tehdy ještě úplně neznámá herečka jménem Cate Blanchett. Dnes už má na kontě nějaké ty Oscary...

Smuteční hudbu k pohřbu dvou bratří zednářů, vévody Meklenburského a hraběte Esterházyho složil Wolfgang Amadeus Mozart v roce 1785, asi rok poté kdy se sám stal svobodným zednářem. Od té doby patří k těm známějším z Mozartových skladeb a hraje se poměrně často. Pohled na lóži se zasedajícím bratrstvím svobodných zednářů musel být v době na přelomu rokoka a osvícenecké doby dosti úchvatný. Zednáři se ke svým pravidelným zasedáním lóže, která se konají alespoň jednou měsíčně, někdy ale častěji, oblékají formálně. Kromě tradičních zástěr a různých hodnostních znaků, které bývají pozlacené, by to v dnešní době znamenalo nejspíš tmavý smoking, který je sice poměrně nevýrazný, na němž ale zednářské zástěry z jehněčí kůže a s barevným lemováním o to víc vyniknou. V době Mozartově to jistě bylo celkově ještě barvitější, protože taková byla i móda. Zednáři totiž zásadně nosí do lóže svůj nejlepší, tak říkajíce “nedělní” oblek. Co je k tomu vede? Téměř vše týkající se zednářství mívá v sobě ukrytého něco symbolického. Sváteční oblečení si lze mimo jiné vyložit tak, že symbolicky vidí zednář sebe samotného jako hosta a to jak na Zemi a v životě, který právě prožívá, tak i v průběhu ceremoniálů prováděných v lóži, které chápe jako symbolickou práci na sebezdokonalování. K těmto účelům se také musí dostavit patřičně oblečený a jako host se přitom chovat co nejdůstojněji.

Ze záznamů které se dochovaly je známo, že Mozart byl uveden jako učedník do vídeňské lóže svobodných zednářů zvané "Zur Wohltätigkeit" (K dobročinnosti) 14. prosince 1784. Dále se ví, že po pouhých asi třech týdnech, 7. ledna, byl v jiné vídeňské lóži povýšen na tovaryše. Už z toho můžeme usuzovat, že si jeho nově nabyvší bratří tehdy 28-letého skladatele značně považovali. Dále také, že Mozart musel mít z hlediska zednářského už jisté vědomosti, které by ho k takovémuto rychlému povýšení opravňovaly. Zednářství ve své základní struktuře navazuje na zákony iniciačních spolků z dob táhnoucích se hluboko do starověku. Nejblíže má zřejmě k Eleusinským mysteriím, do nichž bývali zasvěcováni staří Řekové. Příliš mnoho se o nich neví, kromě toho že tato mysteria, podobně jako ta zednářská, měla tři základní stupně a že byla zasvěcena bohyni země a úrody Démetér. Tato tradice sahá až do doby mykénské. Trochu víc se ví o zasvěcovacích obřadech které prováděl řecký filosof Pythagoras, asi kolem roku 500 př.n.l. Například, je známo, že žáci po svém přijetí k učením Pythagory, museli na prvním stupni učedníka setrvat dlouhý čas, podle některých badatelů minimálně tři roky, podle jiných dokonce až sedm let. Proti tomu se Mozartovy tři týdny jeví jako velice krátká čekací doba! Něco takového ale nebývá pravidlem. V některých lóžích musí i v dnešní době kandidát čekat celé měsíce, někdy i roky, než na něj přijde řada.

Podle Maynarda Solomona, autora pravděpodobně nejlepší Mozartovy biografie, vydané u příležitosti 250 výročí skladatelova narození, nebyl Mozart příliš zaujatý mysticismem a okultismem, tak jako mnozí z tehdejších jeho kolegů a bratří. Nesmíme zapomenout, že byl poměrně mladý (ještě mu chybělo pár let do třicítky) a že takovéto zájmy přicházejí často až s věkem. Stál spíše na straně racionálněji zaměřených zednářů. V té době již po nějaký čas existovalo hnutí zvané Illuminati, s jehož zakladatelem, bavorským  profesorem kanonického práva Adamem Weishauptem, se Mozart dobře znal, ještě z dob svého působení v Mnichově. Toto hnutí bylo inspirováno humanistickými názory vyjádřenými zejména francouzskými filosofy, jakými byli Jean-Jacques Rousseau a Denis Diderot. Jiný svobodný zednář Pierre Beaumarchais, se svými divadelními hrami o Figarovi, který sice pochází z nižších vrstev, který se ale jak morálně tak i intelektuálně nachází zřejmě výše než jeho pán, hrabě Almaviva, čerpal z podobných zdrojů. Ve Figarově svatbě, kde libretistou byl Lorenzo da Ponte, rovněž zednář a zřejmě podobného smýšlení, se to dává jasně najevo.

    Kdy přesně se bratr Mozart stal zednářským mistrem známo není, je ale možné, snad i pravděpodobné, že k tomu došlo hned při příštím zasedání jeho vlastní lóže, takže by byl bratr Wolfgang mohl dosáhnout mistrovského stupně už za pouhý měsíc. To by také vysvětlovalo, proč k jeho povýšení do tovaryšského stavu došlo v jiné lóži než jeho vlastní, což se normálně nestává. Třetí stupeň, zvaný mistrovský, je ovšem pro zednáře tím nejdůležitějším. V zednářství je sice možné dosáhnout až nejvyššího 33 stupně, od třetího stupně dále to ale jde pouze na pozvání. Naprostá většina svobodných zednářů po dosažení třetího stupně už dál nepokračuje. Třetí stupeň je v zednářství tím nejdůležitějším, nejslavnostnější. Těžko lze najít hudbu, v níž by se ta vážnost projevovala tak, jako na počátku předehry k Donu Giovanimu, opery která toho má v sobě víc zednářského, než by se nezasvěcenému zdálo. Numerologicky pojato, by se schéma této předehry dalo vyjádřit jako kombinace čísla tři s číslem čtyři, neboli trojúhelníku se čtvercem. Nic mocnějšího v zednářské symbolice asi neexistuje!

Zednářství hrálo rozhodně důležitou roli v posledních asi sedmi letech skladatelova života, tedy v té jeho nejdůležitější fázi.  Zásady a morální stanoviska tohoto bratrství mu nejspíš musely být známy už po delší čas, mnohem dřív než se rozhodl stát se sám členem. Jak jeho tchán tak i švagr byli zednáři, i když nepatřili ke stejné lóži jako později Mozart. Z toho lze usuzovat, že zde nebyl žádný větší tlak od příbuzenstva ze strany manželčiny, že skladatel se asi sám rozhodl k tomu podat si přihlášku, čemuž ostatně zednáři dávají přednost. Než aby někoho přemlouvali, mívají tendenci potenciální členy spíše odrazovat. Roli na Mozartově rozhodnutí určitě ale hrály i praktické důvody. Měl-li se uživit jako skladatel, potřeboval si udržovat známosti ve vyšších kruzích. Ve Vídni v osmdesátých letech osmnáctého století, kdy i samotný císař Josef II. byl zednářům příznivě nakloněný, nebylo mnoho vhodnějších míst k tomu vylepšit si společenský profil, než jakými byly zednářské lóže.

     Mozart zřejmě chodil do lóže rád a pravidelně, ve Vídni i jinde, kde to bylo možné. Při pobytu v Praze, když v roce 1787 připravoval k premiéře operu Don Giovanni, navštívil například i zdejší lóži nazvanou U tří hvězd, kterou údajně založil hrabě Špork a která v té době existovala už déle než půl století. Je dosti dobře možné, že se zde mohl setkat i s prototypem svůdníka žen jakým byl Casanova, který se v tu dobu také vyskytoval v Praze a který byl rovněž zednářem, stejně jako Lorenzo da Ponte. Že dva posledně jmenovaní se osobně setkali, to víme z da Pontových vzpomínek. Mohli bychom tedy spekulovat o tom, jak dalece tehdy již víc než šedesátiletý Casanova, který mohl v té době již dozrát v archetyp moudrého starce, ovlivnil oba tvůrce této opery, kterou mnozí uznávají za nejlepší ze všech. O tom, že Mozart i da Ponte stáli na straně zednářských zásad jakými jsou moralita a sebezodpovědnost, svědčí pověstná předposlední scéna Dona Giovanniho, určitě jedna z nejmocnějších jaké kdy poznaly světlo divadelních jevišť a to jak po hudební, tak i dramatické stránce. Nejvíce se ale Mozartovo zednářství nepochybně poznamenalo na jeho poslední opeře, jíž je Kouzelná flétna. O té si povíme víc příště.



2. Je Kouzelná flétna zednářskou operou?


V roce 1969, jen krátce před velikým zlomem v mém životě, jímž se měl stát odchod z tehdejšího Československa, jsem shlédl ve Stavovském divadle představení opery Pavla Vranického Oberon, král elfů. Národní divadlo ji tehdy nastudovalo ve spolupráci s pražskou konzervatoří, jako součást Pražského jara. Oberon se nehrál snad nikde po mnoho desetiletí, možná i po celé století ─ přitom po své premiéře ve Vídni v roce 1789 to bývala jedna z nejúspěšnějších oper vůbec! Z jevišť Evropy ji pomalu začala vytlačovat teprve stejnojmenná opera C. M. Webera z roku 1826. Pavel Vranický (1756-1808) měl během svého poměrně krátkého života ve Vídni skvělou kariéru, jako skladatel i jako první dirigent císařsko-královského dvorního divadla, kde ho po smrti nahradil jeho mladší bratr Antonín. Oba jsou dnes dosti opomíjenými jevy v historii české hudby.

V tom roce 1969 se uskutečnila pouze dvě představení Oberona; už z toho bylo vidět, že se znovuoživení této zpěvohry považovalo spíš za kuriozitu. Mne ale tato opera zajímala a nejen z výše uvedených důvodů. Tušil jsem už také, že se asi dlouho nepodívám na toto místo, kde zažil svoje největší úspěchy W. A. Mozart, jeden z mých nejoblíbenějších skladatelů. Mozart, jak jsem věděl, byl navíc velmi dobrým přítelem Vranického. Ten dokonce po Mozartově smrti se snažil ze všech sil pomáhat jeho vdově Konstancii  a vedl proto jednání s nakladatelstvím, které zastupovalo jejího manžela. Co jsem ale v té době ještě nevěděl bylo, že Vranický a Mozart oba patřili ke stejné vídeňské zednářské lóži zvané Ke korunované naději. Patřili k ní také Emanuel Schikaneder a Karl Ludwig Giesecke, o nichž bude rovněž řeč.

O zednářství jsem toho věděl velice málo, jako ostatně většina Čechů, tehdy i nyní. Po celé 19. století a potom až do roku 1918, kdy vzniklo Československo, bylo totiž zednářství zakázáno po celé Rakousko-Uherské říši. Po krátkém vzepětí za první republiky, kdy se mezi českými zednáři nacházeli mnozí prominentní lidé (viděl jsem dokonce pár, téměř bych řekl, dech zarážejících seznamů, ovšem jak dalece ty se zakládaly na pravdě, je těžké říci…), přišla éra nacizmu a brzy nato komunismu. Slovo “svobodné” se pochopitelně neslučovalo s ideologií ani jednoho z těchto režimů a to dokonce ještě méně, než jak tomu bývalo za Rakousko-Uherska, kdy bylo také zakázáno. Když něco je některým režimem zakázáno, automaticky to ve mně vzbuzuje zájem a tak se tomu mělo i se zednářstvím. Teprve poté kdy jsem odešel v 69. roce a poté kdy jsem se naučil trochu lépe anglicky, mohl jsem si ale přečíst něco o věcech o nichž se v češtině nepsalo a o nichž člověk tudíž neměl šanci se toho mnoho dozvědět, pokud náhodou nenašel nějaké staré myšmi ohlodané tiskoviny někde na půdě.

Přestože zednářství bývá většinou pánskou záležitostí (i když nikoliv exkluzivně, milé dámy a to ani v naší době), v našem  příběhu hrají důležité role také dvě ženy. S tou první bude dokonce nejlépe jej začít. Jmenovala se Friederike Sophie Seylerová a ve druhé polovině 18. století měla reputaci nejlepší herečky v celém Německu. Hlavní základnu měla v Hamburku, často ale jezdívala na zájezdy, takže byla známá ve všech německy mluvících zemích. Kromě toho byla i schopnou autorkou a napsala několik úspěšných divadelních her. Tou poslední a asi nejznámější z nich, byl singspiel neboli zpěvohra Hüon und Amande, k níž předlohou byla báseň Oberon od Christopha Martina Wielanda. Ten si leccos vypůjčil už od Shakespeara a jeho Snu noci svatojánské, i když téma samotné sahá ještě mnohem hlouběji, až do dob trubadúrů a raného středověku.

Druhou ženou byla Eleonore, manželka a jevištní partnerka Emanuela Schikanedera, herce, zpěváka a ředitele vídeňské divadelní společnosti. Po několika letech manželství, přestalo Eleonore bavit Schikanederovo nevyléčitelné záletnictví (už jen pouhé dva roky po jejich svatbě se mu zdařilo zplodit aspoň dva nelegitimní potomky…), odešla od něho a v partnerství s Johannem Friedelem založila novou společnost. Ta měla brzy sídlit v divadle na okraji Vídně, které se teprve stavělo. Schikaneder mezitím byl nucen Vídeň opustit, po nějaký čas hrát se svou společností v provinčních divadlech a honit slečny i svolné paničky v provinčních městech. Když Friedel zemřel v roce 1789, Eleonore podědila právě dostavěné vídeňské divadlo. K tomu aby mohla začít s produkcemi potřebovala ale muže jako společníka, protože taková už byla doba, jak si snad dovedeme představit. Eleonore proto oživila obchodní partnerství s Schikanederem a obě společnosti se takto spojily. Jak dalece se oživilo partnerství manželské se ovšem můžeme jen dohadovat. To nejspíš příliš nebujelo.

K první své produkci si manželé Schikanederovi vybrali právě onoho Oberona Pavla Vranického, kterého jsem skoro o dvě století později shlédl v Praze. Libreto, založené na výše zmíněné zpěvohře Seylerové, napsal Karl Ludwig Giesecke, který byl hercem v jejich společnosti. Někteří tvrdí, že Giesecke fabuli prostě opsal od Seylerové bez větších změn, aniž by zmínil její jméno. To je snad trochu drsné, protože se v zásadě jedná o mytologický námět a na ty autorská práva stěží existují. Ať už tomu bylo jakkoliv, je známo, že Vranického a Gieseckeho Oberon měl veliký úspěch. Natolik, že manželé Schikanederovi požádali Mozarta, který právě zažil podobné úspěchy s Figarovou svatbou i s Donem Giovannim, aby složil něco podobného Vranického opeře pro jejich divadlo. I zde jsou nejasnosti kolem libreta. Dodnes platí, že jediným autorem libreta ke Kouzelné flétně byl Schikaneder, mnohem pravděpodobnější ale je, že se na něm podílelo hned několik lidí. Skoro určitě měl podíl Giesecke a možná i Eleonore, která také byla talentovaná v tomto směru. Zdá se navíc, že části libreta se dolaďovaly až při zkouškách a že i samotný Mozart nejspíš měl do toho co říci. O tom, jak to mohlo skutečně být s autorstvím libreta si povíme ještě víc na jiném místě. 

V Kouzelné flétně tu máme v každém případě operu, na níž se podíleli minimálně tři svobodní zednáři a která byla inspirována čtvrtým, přičemž všichni patřili ke stejné lóži. Zainteresovaným se později stal i pátý zednář, jímž nebyl nikdo jiný než Johan Wolfgang von Goethe. Ten, jak dokazuje jeho dopis Pavlu Vranickému z roku 1796, jednal po smrti Mozartově se Schikanederem, s nímž plánoval pokračování Kouzelné flétny, přičemž jako skladatele si přál mít právě Vranického. Zůstalo nakonec ale jen u plánování. 

O tom kdo byl v té době zednářem, se v patřičných kruzích asi vědělo dosti všeobecně, protože kolem roku 1790 se aspoň vídeňští zednáři nijak zvlášť nemuseli tajit s tím, že patří k tomuto řádu. Dokonce naopak. Císař Josef II. byl totiž zednářům velice příznivě nakloněn, takže být zednářem bylo, zejména v šlechtických kruzích, náramnou módou. Brzy nato se ovšem tato situace změnila, mohli bychom dokonce říci, že se obrátila naruby. Josef II. počátkem roku 1790 zemřel, nezanechal žádné mužské potomky, takže na trůn po něm nastoupil jeho mladší bratr Leopold. Ten už měl v tomto směru trochu jiné názory a po něm nastoupivší František II. byl vůči zednářům už vysloveně antagonistický. To vše bylo jistě také ovlivněno událostmi ve Francii, na něž těžce doplatila nejmladší dcera císařovny Marie Terzie Marie Antoinette, která spolu se svým manželem králem Ludvíkem XVI skončila na popravišti. To, že revoluci ve své zemi z velké části způsobili francouzští zednáři, se proslýchalo už tehdy a traduje se to, zejména mezi britskými zednáři, dodnes…

Svobodným zednářům se zazlívá ještě něco jiného. Jednou z konspiračních teorií, které se periodicky vynořují už po déle než dvě staletí, je ona neutuchající, podle níž se zednáři nějak podíleli na předčasné smrti Mozartově. V posledním díle tohoto krátkého seriálu se proto podíváme trochu blíže na takovouto možnost, i na okolnosti Mozartovy smrti, která tohoto skladatele skosila jen v necelých 36 letech.


3. Mohl být Mozart zavražděn?
 

Takovéto konspirační teorie se vynořují celkem pravidelně, už po víc než 200 let. Podívejme se na to, jaká jsou známá fakta. Mozart se koncem roku 1791 necítil dobře už po několik týdnů. Snažil se dokončit Rekviem, které si u něho objednal hrabě Walsegg-Stupach; šlo mu hlavně o to, aby měla rodina na základní potřeby. Hrabě samotný byl amatérským hudebníkem a rekviem zřejmě měl v úmyslu hrát s jinými hudebníky při zádušní mši pro svou zemřelou manželku. Skladatel se párkrát zmínil svým přátelům, že se cítí jakoby rekviem psal sám pro sebe. Mozart skutečně dílo dokončit nestihl; rekviem dokončil až jeho žák Süssmayr. Příznaky Mozartovy nemoci se zdají nasvědčovat tomu, že mohlo jít buď o revmatickou horečku nebo streptokokální infekci, i když až do dneška se už objevila víc než stovka různých možných diagnóz. Mozart zemřel v necelých 36 letech 5. prosince, pohřben byl o dva dny později. Podle některých životopisců mělo jeho tělo být uloženo ve společném hrobě, což skoro určitě pravdou není. Jako prostému občanovi a nešlechtici se mu sice dostalo vlastního, i když neoznačeného hrobu, na to, aby měl nějaký pomník, prostě scházely peníze. Při takovémto pohřbu třetí třídy, nejbližší příbuzní a přátelé vyprovodili pohřební vůz až k městské bráně, na tehdy poměrně vzdálený hřbitov u svatého Marxe už ale nikdo z nich nešel, takže přesné místo hrobu nikdy známo nebylo. V den pohřbu se dostavilo jen několik lidí, mezi nimi i skladatel Salieri, jenž byl později v různých teoriích označován za skladatelova vraha. Mohlo tomu tak být?

Ital Antonio Salieri (1759-1825) byl v dobách, kdy ve Vídni působil také Mozart, velice oblíbeným skladatelem a to jak na straně hudebně milovné veřejnosti, tak i u císaře Josefa II., což asi bylo nejdůležitější. Jeho pozice byla tak pevná, že se neměl ze strany mladšího skladatele čeho obávat. Mozart sice několikrát zabrousil do Salieriho teritoria, jímž byla ryze italská opera, když složil svoje nejslavnější operní kusy k libretům jiného Itala, Lorenza da Pontea, Don Giovanni, Figarova svatba či Cosi fan tutte. V zásadě ale se Mozart stal opravdu slavným až po své smrti, zatímco Salieri si užíval života na výsluní po hezkou řádku let. Byl navíc i velice váženým učitelem a mezi jeho žáky byli i takoví mistři, jakými se později stali Beethoven, Schubert či Liszt. Po roce 1800 Salieri přestal komponovat opery a věnoval se spíše orchestrální hudbě. Když ke konci života trpěl demencí a nacházel se v ústavu, měl se údajně pokusit o sebevraždu a přiznat se zároveň k tomu, že Mozarta zavraždil. Takovéto „přiznání“ není ale nikterak doloženo, jednalo se spíše o fámu. Nicméně, jen několik let po Salieriho smrti se tohoto tématu chopil proslulý ruský básník Alexandr Puškin, když napsal krátkou divadelní hru Mozart a Salieri. Nikolaj Rimskij-Korsakov ji užil jako libreto ke stejnojmenné opeře. Ta se sice nikdy příliš populární nestala, přispěla ale nesporně k tomu, že na Salieriho se aspoň část veřejnosti začala dívat jako na možného Mozartova vraha. Když o nějakých 150 let později přišel Peter Shaffer se svou hrou Amadeus, podle níž brzy nato natočil Miloš Forman svůj světoznámý film, legenda se tímto oživila, i když Shaffer ani Forman Salieriho nikde přímo neobviňují. Spíš má divák dojem, že Salieri viní sebe samotného z toho, že Mozartově smrti nějak nezabránil. A že se snad tím “přiznáním” chtěl učinit trochu viditelnějším v době, kdy jeho sláva už začala silně opadávat.

Nejčastěji se opakující teorií je ta, podle níž Mozarta zavraždili jeho zednářští bratři. Prý kvůli tomu, že ve své Kouzelné flétně vyzradil zednářská tajemství. Jak již víme, Vranického Oberon měl premiéru ve vídeňském Freihaus-Theater pod tehdy novým ředitelem Emanuelem Schikanederem v roce 1789, tedy o dva roky dříve než zde byla uvedena Kouzelná flétna. Původní libreto Oberona zásadně přepracoval Karl Ludwig Giesecke, člen Schikanederova souboru. Vranický, Schikaneder, Giesecke a Mozart ve Vídni všichni patřili ke stejné zednářské lóži nazývané Ke korunované naději. Oberon se v mnoha směrech podobá Kouzelné flétně a to jak svým dějem tak i hudební náplní. Základní fabule je podobná mnohým jiným pohádkám ─ heroický princ má za úkol osvobodit princeznu, což se mu zdaří poté, kdy riskoval svůj život a podstoupil mnohé zkoušky pevnosti svého charakteru. Přitom lidem pomáhají kouzelné bytosti a jimi darované nástroje, jako Taminova flétna či Papagenova zvonkohra. Pokud jde o vyzrazování nějakých tajemství ─ něco podobného tomu, že ta se v ní vyzrazují, bychom mohli říci téměř o každé pohádce. Ani v Oberonovi ani v Kouzelné flétně se žádná důležitá zednářská tajemství nevyzrazují, rozhodně o nic víc než v jiných fabulích ze stejné doby, které obsahují archetypální situace a v nichž postavy podstupují zkoušky jaké zde byly už od dob prastarých mysterií. Tak se tomu má i v mnohých pohádkách, jejichž fabule bývají obvykle stavěny kolem prastarého mýtu o střetu světla a tmy, dobra a zla. Ten je a bude vždy tím nejzákladnějším dramatickým konfliktem a na něj se také soustřeďují rituály kolem tradičních mysterií.

Řeknete si možná, co ale všechna ta symbolika čísel, s níž se v opeře setkáváme? Jistě, na tu je Kouzelná flétna kromobyčejně bohatá a má to také dost společného se zednářstvím. Mohli bychom se jí zabývat tak, jako se zabývají někteří učenci a kabalisté biblí a číselnými kombinacemi které tam lze nalézt. Nejčastěji se zde potkáváme s číslem 3. Tři dámy, které zasahují hned na začátku, kdy usmrtí hada který pronásleduje Tamina, zakročují později ještě dvakrát. Tři jsou mladí hoši, kteří Taminovi ukazují cestu. Tři jsou i kouzelné nástroje jimiž naši hrdinové disponují: flétna, Panova flétna a zvonkohra, přičemž na každý z nich se hraje třikrát. Tři jsou chrámy moudrosti na jejichž brány se buší vždy třikrát, atd. Motiv trojího hlasitého zabušení na bránu za níž lze nabýt vědomostí se nachází už v předehře, v níž se na několika místech opakují tři mocné akordy. Opět, pohádek a mytologických příběhů v nichž se to hemží tímto číslem, nalezneme spousty.

Vůbec nejdůležitější je ale to, že pokud by zde mělo panovat nějaké pohoršení nad tím, že se zde vyzrazují zednářská tajemství, hněv by se logicky musel nejprve obrátit na tvůrce libreta. Schikanederovi se ale nic nestalo, žil ještě asi 20 let, dožil se 61 let, což byl v té době docela slušný věk, zejména když uvážíme, že obzvlášť zdravým a ukázkovým způsobem života se nevyznamenával. Zednáři ho dokonce, jak se zdá, ze svých řad později vyloučili, nikoliv ale kvůli vyzrazení tajemství. Nesouhlas vyvolalo jeho náramné sukničkaření, které se prostě neslučovalo s kódem morality který je zednářství vlastní. Co ale když Schikaneder nebyl skutečným tvůrcem libreta, což se šeptalo snad od samého počátku. V tom případě by se podezření nutně obrátilo na Gieseckeho, který už předtím napsal libreto k Oberonovi a který měl na psaní libreta Kouzelné flétny určitě nějaký, ne-li podstatný podíl. Ani jemu ale nijak ublíženo nebylo a žil ještě mnohem déle, až do věku 72 let.

Osudy žádného z lidí o nichž jsme se zmínili nebyly běžné, nicméně životopis Karla Ludwiga Gieseckeho je zcela výjimečný. Táhlo mu už na čtyřicítku, když se vzdal své divadelní kariéry a dal se úplně jiným směrem. Stal se nejprve polárním výzkumníkem a strávil celých sedm let v Grónsku, kde se zabýval sbíráním minerálů, což až doposud byl jeho koníček. Dostalo se mu k tomu pověření od dánského krále a výsledkem bylo, že z herce se stal významný přírodovědec-mineralog. Nějaký čas prožil ve Skotsku, posléze se stal profesorem univerzity v irském Dublinu. Dánský král ho dokonce pasoval na rytíře, takže v Britanii je známý jako Sir Charles Lewis Giesecke. V Dublinu žil Sir Charles až do své smrti, v roce 1833.

V roce 1818 vykonal Giesecke cestu po Evropě, při níž se ve Vídni setkal s některými přeživšími kolegy z dob své divadelní činnosti. Mezi nimi byli také Ignaz von Seyfried, skladatel a dirigent, který dirigoval mnohá představení Kouzelné flétny a zpěvák a později ředitel operního divadla Julius Cornet. Byl to právě posledně jmenovaný kdo napsal, že Giesecke byl skutečným autorem libreta, zatímco Schikaneder psal pouze ty části týkající se jeho jevištní postavy Papagena. Na tom se prý shodli všichni ti, kteří se setkání zúčastnili. Byl to ale Schikaneder kdo tehdy vedl oficiálně divadelní společnost, takže si mohl nadiktovat co se objeví na plakátech.

Můžeme směle vyloučit vídeňské zednáře jako podezřelé z komplotu, který by vedl k Mozartově smrti. V době o niž zde jde, měli ostatně svých starostí dost, protože jejich situace se prakticky přes noc stala náramně vratkou. Ještě za Mozartova života, v roce 1790, došlo k smrti císaře Josefa II., který zednářům přál a po krátké vládě Leopoldově, se na trůn dostal v roce 1792 František II., který jim nakloněn nebyl ani trochu. Tentýž nejprve dal zredukovat počet lóží; později svobodné zednářství prostě úplně zakázal. Zákaz platil po celém Rakousko-Uhersku, tedy i v českých zemích, až do zrodu Československa.

Kdysi jsem v jednom ze svých fejetonů spekuloval o tom, co by se asi stalo, kdyby byl W. A. Mozart nechytil onen virus, který byl asi příčinou jeho smrti a kdyby byl žil, dejme tomu, dalších třicet let. Byl by stejně slavný jako je dnes? Slavnější? Napsal jsem tehdy, že by tomu třeba mohlo být naopak. Že by možná skládal další opery, každou novou o něco málo slabší než tu předchozí, až by ke konci třeba úplně zapadl do průměru. Což by ale znehodnotilo v očích kritiků i ty jeho ranější skladby, jakkoliv výtečné mohly být. Všechno by možná bylo úplně jinak...

Už od rána, kdy jsem se dal do psaní tohoto článku, mi zní v uších ona neodbytně chytlavá melodie z pianového koncertu v D-mol, K 466. Ta druhá, pomalá věta, která také zazní ve filmové verzi Amadea. Nemohu se jí zbavit. Zatracený Mozart. Nejraději bych ho zabil..!

 


   

DIVADLO: Gilbert a Sullivan

10.5.2014

Pro našince, snažícího se nahlédnout do duše Angličana či, jako v mém případě, Australana, existuje několik otvorů, jimiž lze občas něco spatřit, případně se i do této sféry protáhnout. Zmínil jsem zde už kdysi kriket jako jednu z takových možností, dnes bych rád představil jinou. Tou je fenomén zvaný Gilbert & Sullivan. Tito dva pánové, přestože jsou už mrtvi déle než století, pořád ještě vládnou jevištím v anglosaských zemích, zejména těm ochotnickým. Nicméně plně profesionální verze, pojaté jak tradičně, tak i silně zmodernizované, dokonce až na úroveň rockové opery, se objevují snad každým rokem. Tři z takových produkcí jsem zhlédl v minulých létech a náramně jsem se pobavil.

Co je tolik přitažlivého na komických operách G&S, jak se jim zde běžně říká, tohoto super-úspěšného týmu z dávno uplynulé viktoriánské doby, že se mohou hrát nepřetržitě už po půl druhého století? Na druhou stranu, co je na nich odpudivé pro případné české producenty? Proč jsem o těchto klenotech anglického humoru i hudby ve starém domově nic nevěděl? Vždyť nejúspěšnější G&S opereta Mikádo se podle dostupných pramenů v českých zemích hrála celkem jen šestkrát, poprvé v roce 1903, naposledy 1988. Pár jiných se objevilo jednou, jako Piráti z Penzance v roce 2006. Přitom je Mikádo na britských, australských či amerických jevištích daleko nejčastěji hranou operetou všech dob a světově ji překoná pouze Straussův Netopýr a Lehárova Veselá vdova!

Sullivanova hudba a Gilbertovy texty se vzájemně skvěle doplňují. Pokud vůbec lze hudbou vyjádřit například ironii, což je doménou Gilbertovou, Sullivanova hudba to nějakým způsobem dokáže. Sullivan je totiž natolik dobrý, že jako divák cítíte, jak se skladatel nachází jaksi nad tím, z čeho si dělá legraci na jevišti jeho libretista. Gilbertovy texty k áriím se sice leckdy podobají těm lepším v jiných operách (konečně, co se také dá psát či zpívat o lásce, co by předtím už někdo někde nenaškrábal či nezazpíval), opravdová jeho síla je ale v satiře. A v tom, jak dobře prokouknutou měl mysl a manýry svých současníků. Existuje totiž cosi, co můžeme směle nazvat britským humorem. Od jiných národů se Britové liší hlavně v tom, že se dovedou zasmát sami nad sebou. Některé národy, jako třeba Američané či Rusové, jsou k něčemu takovému asi příliš veliké a uškodilo by to vědomí jejich vlastní důležitosti. Jiné národy, včetně toho našeho, jsou naopak příliš malé a postrádají proto potřebného sebevědomí. Britové se nacházejí tak nějak mezi těmito extrémy. Veliký národ to není, velikost spíš vždycky jen předstíral. Už v době G&S muselo být jasné výjimečně inteligentnímu člověku, jakým byl Gilbert, že jakékoliv pokusy o to ovládnout svět, o nichž už věděl nebo tušil, že k nim musí dojít, skončí jaksi neslavně. V čemž mu nastávající století dalo za pravdu. Když potom paroduje něco politického, skoro jistě se v naší době najde paralelní situace a s ní lidé, z nichž si lze podobně utahovat. Proto se operety G&S dají tak snadno zaktualizovat. No a když dojde na ty zamilované, kteří přece nemohou v žádné zápletce chybět, ti přece jednají v každém směru a za každého věku pošetile!

William S. Gilbert se narodil v roce 1836 v rodině lodního doktora a původně se z něj stal kromobyčejně neúspěšný právník. Za několik let své advokátní činnosti u jedné z londýnských firem, měl mít pouze jeden dokončený případ. Není proto divu, že se rozhlížel po něčem jiném, kde by mohl uplatnit svůj vrozený ostrý a pohotový humor. Naštěstí byl Gilbert dobrým kreslířem a podařilo se mu udat v novinách komiksový seriál humorných básniček, což ho uživilo. Pokoušel se i o divadlo, napsal několik her, pár libret ke komickým operám, v tomto čase ještě celkem neúspěšně.

O šest let mladší Sullivan byl synem londýnského kapelníka vojenské hudby a opravdové zázračné dítě. Už v osmi letech dokázal zahrát na všechny nástroje v otcově kapele. Komponoval církevní hudbu, chorály a písně, ve čtrnácti letech potom obdržel Mendelssohnovo stipendium ke studiu v Lipsku jako skladatel, kde pobyl několik let a kde později také studoval dirigování. Všeobecně se očekávalo, že se Sullivan stane důležitým skladatelem vážné hudby a mnohé ze skladeb, které vytvořil v 60. letech se tomu zdály nasvědčovat. V té veliké kudrnaté hlavě, jíž ho tak rádi obdařovali karikaturisté, se ale sváděl neustálý boj. Po celý jeho poměrně nedlouhý život zde na jedné straně bojoval anděl, stojící na straně skladatelových ambicí stát se uznávaným tvůrcem vážné a církevní hudby, se zlým šotkem nutícím ho sypat na notový papír na zakázku a bez zjevného úsilí líbivé melodie. Nakonec to byly ony, které nezbedného Sullivana i jeho vtipem sršícího společníka učinily bohatými a uznávanými členy viktoriánské společnosti a které jsou zodpovědné i za jejich současnou popularitu. Na rozdíl od toho druhého Sullivana, jehož jedinou symfonii v E-dur občas někde můžete zaslechnout a o jehož jediné grand-opeře Ivanhoe se možná někde dočtete. Nicméně byl to právě ten hodný Sullivan, který pohnul královnu Viktorii k tomu, aby ho pasovala na rytíře, a to už v roce 1883, a on si mohl titulu užívat až do roku 1900, kdy zemřel. Gilbert, který se svým ostrým humorem často vládnoucím kruhům nezavděčil, se takovéhoto vyznamenánínedožil. Dostalo se mu ho až po smrti královnině, takže si jej mohl ještě několik let užívat, dříve než zemřel jako 75letý na srdeční záchvat. Ten se dostavil krátce nato, kdy skočil do vody jezera na své zahradě, aby tam zachránil topící se mladou dívku. Vskutku, čin hodný rytíře!

Když v roce 1871 začali G&S spolupracovat, složili nejprve hudební pásmo Thespis, které bylo jakousi ozvěnou na evropském kontinentě velmi populárních Offenbachových operet a které se dočkalo 64 repríz. Což ještě nebyl skvělý úspěch, nicméně to postačovalo k tomu, aby se partnerství ujalo a pokračovalo po následujícího čtvrt století. Brzy přišly opravdové hity ─ Proces před porotou, HMS Pinafore, Piráti z Penzance, Patience, Iolanthe, Mikádo, Gondoliéři… Těchto sedm lze dodnes zhlédnout na jevištích, sedm jiných operet zapadlo a objevují se jen zřídka. Padesátiprocentním úspěchem se ale stěží může honosit jakýkoliv tvůrce, snad kromě Shakespeara, z jehož 38 her jich přežívá nějakých 20.

Vrcholem éry Gilberta a Sullivana jsou tzv. Savojské opery. Richard D'Oyly Carte, který byl od počátku jejich producentem, dal v roce 1881 postavit nové divadlo nazvané Savoy. Divadlo a o něco později vedle něho přibyvší hotel stejného zvučného jména, existují dodnes. Divadlo Savoy má jedno prvenství, které mu navždy zůstane, i kdyby se na G&S někdy zapomnělo. Bylo nejen prvním divadlem, ale i první veřejnou budovou na světě, která měla plně zavedené elektrické osvětlení. Něco takového si mohl dovolit jen agent tak úspěšného týmu. Na prázdné parcele vedle divadla stál generátor o 120 koňských silách. Sir Joseph Swan, skutečný vynálezce žárovky (Američané tvrdí, že jím byl Edison, Rusové zase mají své Lodyginy a Jabločkovy…) dodal 1200 žárovek a uspořádal také v divadle v jejich světle přednášku. Generátor se zpočátku ukázal být trochu slabý a plynové osvětlení, které mělo divadlo v záloze, se občas muselo používat, zanedlouho ale už vše fungovalo skvěle, a tak se brzy stala divadla bez elektřiny skoro nemyslitelná.

Závěrem jednu anekdotu. Gilberta se zmocnila při jakési společenské události během amerického turné dáma, které se pořád jen rozplývala nad tím, jak jeho společník sir Arthur skládá "úplně stejně dobře jako Báč". A zdali pak Báč ještě skládá? Poněkud podrážděný Gilbert odvětil:

"Nikoliv, milostivá paní, Bach už neskládá. Bohužel, už se jen rozkládá."


KONEČNĚ JSEM SI UPRAVIL POMĚR.


O tom, že bych si měl “upravit poměr” k ČSSR, jsem zaslechl poprvé z úst matky, když přijela sem k nám do Austrálie, tuším že to bylo v roce 1978. Protože byla už v té době delší čas penzistkou, neměla žádné větší problémy s tím, aby ji pustili. Přijela sem ale s posláním.

Kampaň týkající se upravování poměru byla v té době už rozjetá. Podle toho, co jsme slyšeli od jiných lidí, jejichž rodiče sem také přijeli se stejnými návrhy, muselo se jednat o dobře promyšlenou a organizovanou akci, vedenou odkudsi shora. O jednotlivé případy se potom starali příslušníci STB v té oblasti odkud pocházeli jak ti navštívení tak i navštěvující. V zásadě šlo o to, učinit z utečenců upravence. Upravencem se potom stal ten, kdo:

   1. Vyplnil patřičné formuláře, které mu na žádost zaslal zastupitelský úřad ČSSR v zemi v níž se nacházel.

   2. Přiložil patřičné dokumenty.

   3. Zaslal žádost čs. zastupitelskému úřadu.

   4. Uhradil výdaje které ČSSR s ním, jako potenciálním upravencem, měla.

O to poslední zde především šlo, dostat z lidí tolik potřebné devízy. První otázka která člověka napadla byla pochopitelně ta, kolik by ho takový špás asi tak mohl stát? Na odpověd si musel ale počkat; v přiložených informacích se pouze dočetl, že “výše poplatku se řídí podle nabytého vzdělání a podle majetkových poměrů žadatele”.

To první se ještě dalo jakž-takž pochopit, i když v demokratických zemích praxí nebývá, aby stát po někom žádal zaplacení výdajů za vzdělání, když změní občanství. To druhé ale opravdu znělo neomaleně a celou věc to posunulo do sféry vyděračství. Takhle jsem to i matce vysvětlil, když jsem ji zarmoutil oznámením, že se upravencem stát nehodlám. Celkem to ale snad pochopila, i když by jistě byla ráda kdybych za ní do Česka mohl přijet. Dopadlo to ale nakonec tak, že jsem se tam za jejího života ještě přece jen párkrát dostal.

Kampaň k upravení poměrů měla tehdy úspěch hlavně u lidí toužících po tom podívat se znovu na stará místa, poslechnout si šumot břízek či vrzání vrátek u domu, setkat se s příbuznými a u piva si popovídat se starými známými. Stála tedy hlavně na emocích, což je oblast v níž se ne každý člověk dokáže ovládat. Vrazila navíc klín mezi různá emigrantská sdružení i osobní vztahy. Ti kteří si poměr upravili se rázem stali podezřelými z donašečství; člověk si před nimi instinktivně dával pozor, zejména měl-li, jako já, zde něco co dělat s žurnalistikou a s rozhlasovým vysíláním.

Jeden známý upravenec nám poutavě a vtipně vyprávěl o tom, jak nervózní byl když za ním se zlověstným cvaknutím zapadly těžké dveře na místní STB, kde musel vykonat povinnou návštěvu. Začal o tom hovořit sám o sobě, většina upravenců ale o těchto věcech nemluvila a člověk se jich raději neptal. Nejhezčí historku z té doby nám pověděl jiný známý, který na nátlak rodičů dokonce s manželkou učinil fingovanou návštěvu čs konzulátu v Sydney, kde se žádosti vyřizovaly, aby si vyzvedli formuláře, které nikdy potom ale nevyplnili. Byl tam jistý člověk, který si krátil čas tím, že v čekárně chodil kolem obrazů a květináčů a takto k nim promlouval:

“Zkoušíme zvuk, testing, testing”, atp.

Po chvíli se prý dostavil zaměstnanec konzulátu, aby ho uklidnil.

“My tady pane žádná naslouchávací zařízení nevedeme…” Potom se mu představil:

“Já jsem doktor Horák.”

Dotyčný odtušil:

“Těší mě. Fučík”.

To bylo před nějakými třiceti lety. Mezitím se mi udělalo pětašedesát a nabyl jsem tímto nároku na starobní důchod. Asi tři roky jsem si jej užíval, když mi vloni přišel dopis od Centrelink, což je úřad, který se o takovéto věci stará. Otevřel jsem obálku a nahlas zaklel. Stálo tam totiž, že Austrálie s Českou Republikou učinily reciproční dohodu týkající se nároků na důchody a jejich proplácení. Tohle nevěstilo nic dobrého, při nejmenším jen další běhání po úřadech, o němž jsem si myslel, že už je mám konečně za sebou. V mém případě to navíc nevypadalo na to, že bych se v byl v ČSSR k nějakému důchodu kvalifikoval. Odešel jsem přece už ve 26 letech! Navíc, mám už od narození britské občanství a k tomu mám také australské, které jsem přijal. Čímž pádem jsem se musel zříci českého občanství. To ale na věci nic neměnilo, stálo tam jasně, že každý kdo nějaký čas v Česku žil, musí podstoupit tento proces.

Musel jsem:

   1. Vyplnit patřičné formuláře..

   2. Přiložit řadu dokumentů.

   3. Zajít se žádostí na zmíněný úřad.

Ten čtvrtý bod tam tentokráte nebyl, platit za nabyté vzdělání po mně nikdo nechtěl. I tak to nebylo nic příjemného, papírování prostě nesnáším. Naštěstí mám doma manželku, která umí v pořádku uchovávat dokumenty, což sám nedovedu. Však na ty její také ještě zanedlouho dojde. Nějaké ty papíry se nám podařilo najít, ke spokojenosti úředníka na Centrelink, který si udělal kopie. Nic víc už po mně nechtěl; vyplněná žádost šla potom do Česka. Asi tak za půl roku mi odtamtud přišel dopis. Ke svému překvapení jsem se z něj dozvěděl, že potřebné roky v Česku odpracované sice nemám, přesto ale mám nárok na starobní důchod, ve výši nějakých dvou tisíc korun! Hned jsem s tím šel znovu na ten úřad, kde to vyřídili a ujistili mě, že o svůj australský důchod nepřijdu, že se mi pouze bude trochu krátit. To byla úleva. Když jsem odtamtud odcházel dva tisíce bylo docela dost peněz, pro důchodce rozhodně. Dnes bych si za to asi mnoho nekoupil. Na Centrelink mi okamžitě srazili pár set dolarů za „back payment“ či jak to nazvali, i když z české strany jsem zatím neviděl ani cent, dokonce ani halíř (pokud tam ještě nějaké vedou). No nevadí, ta tučná suma, kterou mi nyní české úřady dluží, si mě tu jistě nějak časem najde!

Úřední šimlové na obou zemských polokoulích se snad tímto napásli. Mně přitom u srdce zůstal hřejivý pocit z toho, že jsem si konečně, konečně, upravil ten poměr!


FEJETON

Kam vede politická korektnost?

Jak se zdá, vede jen do začarovaného kruhu.

Po nějakých dvacet let byl na ústupu v anglicky mluvících zemích titul “secretary”, neboli starý dobrý sekretář, tajemník a pochopitelně, sekretářka. Každý šéf, který za něco stál, musel přece odjakživa mít sekretářku. S tou sice často zametal jak chtěl, většinou mu to ale procházelo. Když se k tomu všemu přidalo neblahé sexuální harašení, bublina splaskla a politická korektnost, která jak v USA tak i zde v Austrálii bují už aspoň po dvě generace, se postarala o to, aby sekretářky už nebyly. Snad jen v těch nejzapadlejších končinách, tam kam politická korektnost na svém osly taženém valníku zatím ještě úplně nedorazila, jich možná pár přežívá. Skoro všude jinde se už ze sekretářek staly “personal assistants” nebo “administrative assistants”.

Že by si tímto sekretářky nějak zvlášť pomohly, bych rozhodně neřekl. Slovo ‘assistant’ nemusí v angličtině znamenat nic obzvlášť atraktivního – assistant se přece říká také kdejakému příručímu či prodavačce v obchodě a rozhodně ne takovým lidem od nichž by se očekávalo, že budou činit odpovědná rozhodnutí. Přitom, ten zavržený, politickou korektností pošlapaný titul, má za sebou daleko lepší rodokmen. “Secretary of the State”, tak například zní oficiální titul pravé ruky presidenta USA! Tak tomu zůstává už od roku 1789, kdy se jako prvnímu této pocty dostalo Thomasi Jeffersonovi, jemuž tento hrdý titul udělil první president USA George Washington. Samotný Jefferson, který byl již o třináct let předtím hlavním autorem proslulého vyhlášení nezávislosti nad Británií, se v roce 1800 stal třetím presidentem USA. Slovo secretary tedy znělo v tomto úřadě vznešeně již v 18. století a tak tomu zůstává i v 21. století. Proč by tomu tak nemělo být? Stejně jako v angličtině, také v češtině slovo tajemník značí člověka, kterému lze důvěřovat, který dokáže zachovat tajemství a to i tajemství toho nejtěžšího kalibru, taková jaká jistě sebou do smrti budou vláčet lidé jako Hilary Clintonová, Madelaine Albrightová nebo Henry Kissinger!

Nicméně, stalo se. Před pár desetiletími chlípníci v řadách šéfů zavinili to, že nám sekretářky začaly vymírat a místo nich se vyrojily asistentky. Nedávno se ale podle údajů Mezinárodní asociace pracovníků v administrativě tento trend náhle a překvapivě obrátil. Sekretářek, které si takto nechají říkat, začalo opět přibývat; v uplynulých dvou letech se jejich počet zdvojnásobil. Proč k tomu došlo? Dostaly snad asistentky rozum?

Kdepak. Podezření padá na televizní seriál Mad Men, Blázniví chlapi. Stejně jako v Americe, zde v Austrálii běží již pátou sezónu, nejsem si ale jistý jestli je také v Česku. Pokud ne, snad tam o moc nepřicházíte, i když najisto to říci nemohu, neviděl jsem z něho doposud ani kousek. Má ale prý být sexistický, plný podvodnictví, prostopášnosti, zhýralosti, nevěry, žárlivosti. To zní nadějně. Pokud by měl navíc přispět i k tomu, aby se sekretářky znovu mohly stát sekretářkami, zasloužil by si i toho, abych se na něj přece jen aspoň jednou podíval!

???



Když se tak dívám na současné politické záležitosti na dvou zemských polokoulích, připadá mi to, jakoby nám něco z toho, co ještě nedávno platilo univerzálně, tálo přímo před očima. Když jsem v roce 1969 přišel do Anglie, našel jsem si poté, kdy jsem po několik měsíců pracoval dosti těžce jako stavební dělník, místo jaksi “za větrem”. Bylo to u jedné malé firmičky, kterou vedli dva pražští Židé a která se zabývala exportem plexiskla do východních zemí. Měl jsem na starosti jeho skladování a vedl jsem záznamy. Člověk, s nímž jsem se přitom denně nejčastěji stýkal, byl jeden z partnerů, jménem Khan. Čas od času jsme oba jezdili pro zboží náklaďákem s najatým řidičem, někdy i docela daleko od Londýna, takže bylo dost času k tomu si povídat. Tehdy mě Khan zasvěcoval do různých aspektů života v Anglii, kam přišel ještě před válkou – v té době mu bylo už skoro šedesát, občas mu trochu dělala potíže čeština, ne ale tolik jako mně v té době ještě angličtina. Pochopitelně, že při těchto debatách přišla na přetřes i politika.


Jako čerstvý utečenec z tehdejšího Československa jsem v té době měl celkem pochopitelnou nedůvěru ke všemu, co se v politice nacházelo nalevo a jen trochu zavánělo socialismem. Khan se pokoušel mi ukazovat, že se musím dívat na politiku na Západě trochu objektivněji. Vysvětloval mi kupříkladu, že i mezi britskými labouristy se nacházejí “slušní lidé”, což mi moje zaslepenost a nedůvěra, podpíraná tehdy ještě čerstvými vzpomínkami na sovětské tanky a kvéry, nedovolovala jen tak lehce přijmout. Dozvěděl jsem se od něho také něco, co jsem si později mohl mnohokráte ověřit, že totiž jak konzervativní tak i labouristická strana se skládají z frakcí, které u té první mohou klidně začínat kdesi napravo od Džingischána a u té druhé nalevo od Mao Ce-Tunga. Ještě později mi potom došlo, že oba tyto extrémy jsou za jistých podmínek dokonce i zaměnitelné. Khan mi ale předal také ještě jednu moudrost:


“Pamatuj si, že když mají tady politici problémy, tak se za tím vždycky schovává jedna ze dvou věcí: buď je to sex nebo peníze. U konzervativců to bývá skoro vždycky sex, u socialistů peníze.”


Mám dnes za sebou už o několik roků víc sbírání zkušeností s politikou na Západě, než měl tehdy Khan. A mohu říci, že ta jeho slova opravdu platila! Dlouho. Až v poslední době se to začalo nějak kazit. Myslím si, že za to může dnešní společnost s tou svojí tolerancí, snoubená s politickou korektností. Kam se ztratily ty skandály, které konzervativní politici vyvolávali tím, že se vyspali s někým jiným než se svou manželkou? Když něco podobného se kdysi provalilo, potom v případě, dejme tomu takového ministra, to znamenalo jasnou a okamžitou rezignaci. Natož když se přišlo na to, že někdo je homosexuálem. To znamenalo okamžitý konec politické kariéry. Dnes ale může takový politik vystřídat kdoví kolik milenek, či se promenádovat se svým gay partnerem a nejen, že ani oko nemrkne – ještě mu to přidá na popularitě! Co nevidět budou třeba i dva parlamentáři stejného pohlaví slavit bohatou svatbu před televizními kamerami! Donedávna jsme měli tady v Austrálii ministryni, která je naprosto otevřená se svým lesbickým poměrem a která kamery přímo miluje…

©Voyen Koreis 2013 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena