Vojen Koreis


Jak šel čas...




Knihy které autor vydal v češtině


Poutníci v čase
PDF soubor, 181 stran, vydáno 2009
Zdarma ke stažení (9,0 MB)

Dva anonymní pracovníci organizace vyššího evolučního řádu, o jejíž existenci lidstvo nemá potuchy, vyšlou na Zem dva dobrovolníky, aby zde urychleně prošli kurzem, který se sestává z 22 arkán tarotů. V průběhu se oba protagonisté setkají s různými archetypálními postavami mytologickými a nadpřirozenými bytostmi, také se ocitnou se v neobvyklých situacích, s čímž vším se musí podle svého vypořádat. Jediný kvalifikační požadavek: úspěšný kandidát musí být bláznem!




 

Blavatská a theosofie

První část knihy tvoří biografická studie o Blavatské.

S Jelenou Petrovnou Blavatskou se začíná evoluce duchovního vědomí moderního světa. HPB, jak se jí běžně říkalo, byla postavou kontroverzní. Její příspěvek k vývoji moderního světa je obrovský, z velké části ale zneuznaný. Svět v němž se pohybovala nebyl ještě zdaleka připravený k tomu uznat autoritu a intelektuální převahu ženy nad většinou mužů v jejím okolí. Theosofická společnost, kterou Blavatská založila spolu s plukovníkem Olcottem, oslovila svou náboženskou filosofií ty nejprogresivnější mozky rodícího se dvacátého století.D

ruhá část knihy se zabývá teorií theosofie. 

PDF soubor, 325 stran, vydáno 2013
Šipka 
Zdarma ke stažení (7,9 MB) 

Odkaz: 

www.blavatska.org/



Kabala - Nadčasová filosofie života

Zdarma ke stažení (7,1 MB)


Tato kniha obsahuje názory člověka, který není židovského původu, který vyrůstal v ateistickém prostředí za komunistického režimu a který se o kabalu a o výše uvedené příbuzné obory v oblasti duchovní, se začal vážně zajímat až po odchodu z někdejšího Československa.



Knihy které autor vydal
v angličtině:

Asylum Seekers in Heaven

Psáno anglicky. Hledači asylu v nebi. Humoristický román na faustovské téma si bere na mušku zejména politickou korektnost, která vládne světem na počátku 21. století. Peklo nabízí své služby prostřednictvím dvou ďáblů a jedné ďáblice, kteří užívají moderní metody marketingu. Jejich loajalita vůči svým chlebodárcům je ale sporná...
 

The Kabbalah: a timeless philosophy of life

Anglická verze knihy o kabale, která přrdcházela české verzi.
 

Mephisto and Pheles

Divadelní komedie na stejné téma o hledačích asylu jako shora uvedená románová verze.
 

The Fools' Pilgrimage

Anglická verze Poutníků v čase.

Golf Jokes and Anecdotes From Around the World

Psáno anglicky.
Amatérská golfová kariéra autorova je vskutku zapomenutíhodná. Jeho jméno ale přesto znají dobře mnozí z těch, kteří kdy hráli virtuální golf na svých počítačích. Voyen Koreis totiž navrhl řadu virtuálních hřišť, na nichž hráli a stále ještě hrají hráči z celého světa.

An Introduction to the Study of the Tarot

Voyen Koreis je editorem tohoto vydání knihy o tarotových kartách, která vyšlo poprvé ve dvacátých letech 20.století a která přiblíží vážným zájemcům o symboliku tarotových trumfů jako žádná jiná.

 R.U.R. ( & The Robber / translated from the Czech, edited and introduced
by Voyen Koreis
Překlad do angličtiny dvou her Karla Čapka, z nichž jedna obletěla celý svět, zatímco ta druhá zůstává dodnes jednou z nejpopulárnějších na českých jevištích, zatímco svět ji téměř nezná.


Překlad do angličtiny knihy, kterou milovaly a milují celé generace mladých českých čtenářů.



Množství jiných existujících autorových překladů, jak do češtiny tak i do angličtiny, na tomto místě uvedeno není







Druhá smrt Orfeova


Moře


Přízrak


Myšlenka


Amfitrité


Abstraktní #3


Anima Mundi


Tři grácie


Eukalyptový háj


Mimozemšťan


Byron Bay


Byron Bay 2


Byron Bay 4


Stromy po požáru


Les


Binaburra


Cannungra


Maleny


Moře #6


Isis a Osiris


Král a jeho šašek


Král a jeho šašek 2



Zrodil se Homunkulus


Spektrum


Strom života


Abstraktní #14




Obrazy vytvořené na počítači:


Setkání v prostoru







Neodpustil jsem si malý vtípek, který se objevuje na obálce mé knihy o Blavatské a který před vámi nyní odhalím. Ke skupině indických theosofů kolem Blavatské, plukovníka Olcotta a A.P. Sinnetta, z doby kolem roku 1880, jsem přidal svou vlastní tvář v horní řadě napravo. Říkáte, že je to ješitnost? Určitě. Je to také ale malá odměna za všechnu tu práci, kterou jsem si s knihou dal!

MOJE FILOSOFIE

 


 

14. Moje filosofie


   Ptal jsem se sám sebe: neměl bych raději napsat MOJE VÍRA? Po zralé úvaze dávám ale přednost slovu filosofie. Slovo víra mi zdaleka tolik nesedí. S lidskou vírou se to totiž má příliš jednoduše. Ať už jde o politická přesvědčení a sympatie, či o náboženskou víru, naprostá většina lidí se rodí do určitého prostředí a to s čím vyrůstali si obvykle ponechávají po celý život. Děti katolíků nebo luteránů téměř vždycky zůstávají aspoň nominálními katolíky či luterány, podobně jako bývá rodinnou tradicí, často i po celé generace, volit pravici či levici. Někdy ovšem dobová společenskopolitická situace nebo i prostá módní vlna, zapříčiní masové a okázalé přestupy z tábora věřících do řad bezvěrců. Tohle se na příklad dělo v intelektuálních vrstvách střední Evropy zejména v období mezi dvěma válkami  a to mnohem dřív než si to později se rozvinuvší marxistická ideologie začala vyžadovat jako závaznou obětinu. Nehodlám tu ale zbytečně plýtvat papírem, virtuálním prostorem ani energií neproduktivními úvahami o politických lekcích které nám udělily doby nedávno minulé; tohle rád ponechám těm kdo se k něčemu takovému cítí obzvlášť povoláni. Pokud  se nebudou nějak přímo dotýkat předmětů našich úvah, politiku a dokonce i náboženství vyloučím jako nástroje i produkty profánního  světa. Mohou sice fascinovat tu větší část lidstva, nicméně si je třeba uvědomit, že to co mívá masový dopad postrádá na druhé straně hloubky.
  
   Jeden z dvaceti?
  
   Chtěl bych se raději zabývat něčím, co leží na srdcích (nebo se je třeba teprve chystá zavalit) zhruba jen asi každému dvacátému  člověku. Proč právě 5% lidstva? Kdysi se kdosi (nejspíš nějaký novinář)  zeptal proslaveného anglického cestovatele Stanleye, co by se podle jeho mínění stalo, kdyby během některé z jeho afrických objevitelských cest došlo k nějaké nehodě a on, Sir Stanley, by náhle nebyl schopen výpravu nadále řídit. Objevitel, proslavený větou „Doktor Livingstone, nemýlím-li se?“, pronesenou u jezera Tanganjika při setkání se stejně slavným misionářem, nato odvětil, že by se nestalo nic. "Jak to, že nic?", chtěl vědět tazatel, "ke komu by se obrátili lidé, kteří by se najednou ocitli bez velení uprostřed africké džungle nebo pustiny?" Stanley odpověděl, že pokud by výprava čítala aspoň dvacet členů, určitě by se mezi nimi našel aspoň jeden člověk s vrozenými vůdcovskými schopnostmi, který by si už dokázal nějak poradit.
   Nepamatuji si už kde a kdy jsem tuto anekdotu četl, vím jen, že tam také byla uvedena ještě jedna podobná, o spojeneckých válečných zajatcích za druhé světové války. S nimi měli jejich japonští věznitelé nemalé potíže, protože se neustále pokoušeli o útěky. Nakonec ale jakási chytrá hlava přišla na řešení. Shromáždila veškerá hlášení o útěcích ze všech vězeňských táborů a tyto údaje byly potom statisticky zpracovány.  Všichni vězni  jejichž jména se pojila s více než s  jedním pokusem o útěk byli potom převedeni do společného tábora, kde byla instalována  ta nejsilnější bezpečnostní opatření. Útěky přestaly, jako když utne. Zajímavé je přitom to, že na seznamu potenciálních uprchlíků, podle japonských statistických údajů, se ocitlo právě oněch 5% z celkového počtu vězňů.
   Sir Stanley věděl nebo snad tušil to, co Japonci bezmála o století později dokázali takto potvrdit a sice, že přibližně každý dvacátý člověk se dokáže chopit iniciativy tam kde je toho zapotřebí. V Stanleyově případě šlo o otázku hypotetickou, odpověď ale stěží jen tak svému tazateli hodil. Při svých na svoji dobu nesmírně odvážných cestách musel Stanley určitě posbírat značné zkušenosti pokud se týče lidských povah. Věděl také, že prohlásit se vůdcem výpravy ztracené uprostřed pralesa někde v rovníkové Africe znamená vzít si na svou hlavu velikou zodpovědnost, že je nutno přitom také počítat s mnoha probdělými  hodinami navíc a tak podobně. Totéž platí o vojákovi, který trvá na tom, že jeho morální  povinností jako válečného zajatce je plánovat stále nové a nové pokusy o útěk, který si musí být vědom toho, že si takto podstatně snižuje svůj výhled na to dočkat se kdy penze. Přesto, za určitých situací, vždy znovu a znovu se objevují jedinci, kteří jsou připraveni vzít nejen svůj osud, ale i osudy jiných lidí, do vlastních rukou. Proč tomu tak je?
  
   Gurdžijev, Uspenskij, Wilson
  
   Podle mého názoru za tím stojí ono těžko postižitelné něco, co podle Blavatské nutí člověka k tomu aby podlehl volání "hlasu ticha", co kdysi Colin Wilson popsal jako "outsiderství", to o čem před ním hovořili Gurdžijev a Uspenskij jako o "čtvrté cestě, cestě prohnaného člověka". Grigorij Ivanovič Gurdžijev (1866?-1949) byl původem arménský Řek, který v údobí mezi dvěma válkami ovlivnil řadu západních intelektuálů. Jeho učení jsou někdy dost podivné směsice filosoficko-náboženských myšlenek vycházejících hlavně ze sufismu, ale ovlivněných buddhismem, theosofií a často dokonce asijským šamanismem. Hlavním propagátorem Gurdžejevových učení se stal ruský filosof a spisovatel Pjotr Demjanovič Uspenskij (1878-1947). Gurdžijev strávil první polovinu svého života hlavně cestováním po blízkém Východě, Asii a Rusku. Po revoluci se přemístil do Francie, odkud působil až do konce svého života. V zámečku Fontainebleau nedaleko Paříže po řadu let vedl několik desítek svých žáků, kteří se pod jeho dohledem za sparťanských podmínek zabývali duševním vývojem, meditací, prováděním posvátných tanců, atp. V dnešní době se Gurdžijev také stává stále známějším jako skladatel vážné hudby, kterou podle jeho instrukcí zaznamenal ruský skladatel Thomas de Hartmann, jeden z jeho žáků.
   Čtvrtá cesta neboli cesta prohnaného člověka, jak Gurdžijev s oblibou svůj systém filosofie nazýval, jest metodou která má vést k rozvoji osobnosti, zejména po duchovní stránce. Podle Gurdžijeva existují totiž tři zavedené způsoby jimiž lze dosáhnout tohoto cíle a to cesty jimiž se ubírají buď fakír, mnich, či jogín. Všechny tyto způsoby si ale vyžadují, aby se člověk uchýlil do ústraní a soustředil se plně na to, co se chystá učinit. Gurdžijev nicméně tvrdil, že kterýkoliv z těchto systémů vede jen k částečnému a nerovnoměrně vyváženému vývoji potenciálu člověka. Čtvrtá cesta, kterou propagoval, probíhá za normálních podmínek v běžném prostředí a člověka vede k jeho úplnému, ničím nezbrzděnému vývoji.
   Když jsem začínal vnímat okolní svět, bylo mi asi sedm let a po otcově náhlé smrti v Berlíně, jsem se stal polovičním sirotkem. V Praze, kam jsme se s matkou brzy nato navrátili, se pořádaly manifestace s průvody a s projevy a tančily se k tomu zbojnické tance. O tom, že v Anglii nedlouho předtím zemřel Pjotr Demjanovič Uspenskij, že v Paříži jej brzy nato následoval na onen svět Grigorij Ivanovič Gurdžijev, dokonce ani o tom, že mladičký Colin Wilson se v Londýně začíná připravovat k psaní svého budoucího bestselleru Outsider, jsem neměl sebemenší potuchy. Za  outsidera jsem se samozřejmě nepovažoval, k tomu jsem byl trochu mladý, bylo mi přesto někdy poněkud divné, že mě prvomájové průvody a jiné v té době se projevující veřejně a často i ostentativně prováděné výlevy lidského třeštění, ponechávají nějak podivně chladným. Proč například jsem, na rozdíl od mnohých svých vrstevníků, nikterak netoužil po tom stát se pionýrem? Možná, že za to mohl jen nedostatek ideologického působení se strany mojí matky, která  nikdy nepřestala tvrdit, že otec zaplatil nastolení tohoto režimu svým životem. Spíš tomu ale bylo jinak, protože když mi matka i jiní lidé s hvězdami v očích vyprávěli o skautech a sokolech, ani to mě nijak zvlášť neinspirovalo.
   Když jsem v roce 1950 začínal chodit do druhé  třídy, asi měsíc po smrti otcově, docházel k nám ještě do školy v Sušické ulici na Hanspaulce jednou týdně na hodinu náboženství katolický farář. To mi pevně utkvělo v paměti, nejspíš proto, že skoro celá třída si tu hodinu náboženství musela vytrpět, zatímco jen hrstka šťastlivců, mezi nimi také já, nás mohla jít domů. Proč právě já? Těch pár ostatních dětí určitě mělo rodiče, kteří si již v té době dokázali dobře spočítat to, že nepřítomnost jejich dětí při hodinách náboženství bude na jistých místech patřičně zaznamenána a oceňována, což by mohlo eventuálně napomoci jejich budoucím kariérám. Proč se ale mně dostávalo toho privilegia pociťovat v zádech závistivé pohledy spolužáků upoutaných na další hodinu v lavicích, zatímco mně kynula hodina svobody? Bylo tomu tak proto, že naši mě jako katolíka nepokřtili. To neznamená, že jsem byl nekřtěňátkem. V Anglii, kde jsem se za války narodil, příliš mnoho katolíků nebylo, ale i v bombardovaném Londýně by se určitě byl nějaký katolický farář našel, kdyby se byl otec po něm poptal. Místo toho mě ale dal pokřtít knězem, který přebýval nejblíž, jímž se ukázal být pop srbské pravoslavné církve. Možná, že to otec i udělal naschvál, jako jakési gesto odporu proti víře svého vlastního otce. Pokud by tomu tak bylo, spíše by se ale bylo dalo očekávat, že by mě byl nechal běhat po světě úplně bez pokřtění. Nevím a v tomto životě se to s určitostí asi nedozvím, i když mám podezření, že za tím přece jen stála alespoň špetka víry, která v něm někde dřímala.
   Od konce čtyřicátých let vyrostly společně se mnou v někdejším Československu nejméně dvě generace lidí kteří nepřišli nikdy do kostela, kteří ale přitom nahlíželi s větší či menší dávkou cynismu na to, co jim jako náhražku za ukradenou víru v Boha předkládali straničtí ideologové. Devadesát pět procent lidí se za takovýchto okolností prostě přizpůsobí situaci, stane se konformisty, zatímco těch zbývajících pět procent má dobrou šanci k tomu stát se „outsidery“, jak tuto sortu lidí Wilson tolik výstižně pojmenoval. Wilson začal psát svou první knihu, která se stala kultovní mezi západoevropskými intelektuály, na začátku padesátých let. Ke krizi víry nedocházelo totiž jen v komunistických zemích, projevovala se, i když v jiných formách, také v západní Evropě. Wilsonův Outsider byl nevyhnutelnou reakcí na tuto situaci a pomohl mnoha lidem otevřít oči. Zajímavé z hlediska námětu tohoto pojednání je, že brzy po napsání této knihy se Wilson vydal podobným směrem jaký jsem si o čtvrt století později zvolil sám, aniž bych byl tohoto autora četl (to se mi podařilo dohnat až o nějaký ten rok později). Začal se zabývat „nadpřirozenými jevy“. Začal se ale také zajímat o Gurdžijeva, o němž napsal knihu a jehož „čtvrtá cesta“ neboli „cesta prohnaného člověka“ ho zřejmě fascinovala, podobně jako se to později stalo i mně. Snad je proto na místě, když alespoň zhruba popíši svou vlastní objevitelskou cestu.

  Co zapříčinil mariáš?!
  
    V jedné z předchozích kapitol jsem naznačil, že k něčemu co bych mohl snad nazvat "osvícením", v mém případě došlo při hraní karet, když jsem na vojně jezdil s uměleckým souborem. Stalo se, že při jednom dlouhém přesunu mezi Prahou a jakýmsi místem na východním Slovensku mě to věčné hraní mariáše přestalo bavit a ze hry jsem odstoupil. Vedle nás se hrála jiná hra, kde jsem se jal kibicovat. Ti čtyři, kteří tam hráli, byli všichni muzikanti z Moravy, kteří vyrůstali v poněkud jiném kulturním prostředí než my ostatní, kteří jsme byli většinou Pražáky. Podobalo se to mariáši, bylo to ale trochu jiné než mariáš a hrálo se to s úplně jinými kartami než s jakými jsem se doposud setkával. Říkali jim “taroky”, což je slovo do češtiny převzaté z italského “tarocchi.” Správně se česky těmto kartám říká “taroty.” Karty, které měli, byly už značně obehrané, rohy měly otlučené a zakulacené, takže klidně mohly ještě pocházet z doby předválečné. Měly čtyři barvy stejně jako jiné typy karet, ale lišily se podstatně v tom, že kromě čtyř barev po čtrnácti kartách, měly navíc dvacet dva trumfů, označených římskými číslicemi. Balíček tak obsahoval celkem 78 karet. Byly na nich také zvláštní a velice zajímavé obrázky, jaké jsem předtím na běžných kartách neviděl. Nejzvláštnější byly právě ony trumfy. Karta, která se mezi nimi vyjímala nejvíc, byl podle mne trumf číslo XII, Viselec. Na ní se nacházel obrázek muže pověšeného na primitivní šibenici hlavou dolů. Odsouzenec visel přivázán k břevnu šibenice za nohu provazem, který měl omotaný kolem kotníku. Také na ostatních kartách byly podivné obrázky, ty mi ale v paměti tak nezůstaly jako ten viselec.
   Kdykoliv jsem potom narazil na slovo “taroty”, hned se mi vybavila právě tato karta. Pro mne se tak stala symbolem tarotů. V té době jsem ovšem neměl sebemenší potuchy o historii tarotů, o které se učenci stále ještě dohadují, ani o tom, že kromě historiků, se jimi zabývají například i psychologové, ale na druhé straně také různé okultní spolky. Nevěděl jsem ani, že jsou předchůdci všech hracích karet které v dnešní době v západních částech světa převládají, ať už se s nimi hraje mariáš, poker, kanasta, či Černý Petr. Netušil jsem také, že jednoho dne tyto karty do značné míry ovlivní můj život. Že mne, který Židem nejsem, přivedou ke studiu hebrejštiny, což povede k dalším věcem.
  
   Boj s angličtinou
  
    V gottwaldovském Československu brzy po nástupu komunismu přestali do kostelů a na hodiny náboženství chodit skoro všichni lidé, takže jsme na tom byli potom už všichni stejně. Kněžská kázání k mojí generaci v mládí skoro vůbec nedolehla, nahradila je ovšem ta, prováděná komunistickými  propagandisty. Ta mě ale také příliš neovlivnila. Co na moje vzdělání vliv mělo, i když to byl vliv negativní, byl nedostatek informací, lépe řečeno jejich jednostranný charakter, systém který nedovoloval publikovat nic, co by bylo nějak v nesouhlasu s "vědeckým světovým  názorem". Tak se stalo,  že stejně jako mnozí z mých intelektuálně zaměřených vrstevníků, jsem se v jinošství shlédl v Sartrově existencialismu a to prostě proto, že Sartreovy knihy byly jedny z mála, které režim povoloval tisknout. Na což bych dnes nejspíš pohlížel s údivem, kdybych si nebyl povšiml podobných tendencí u australských studentů mladších o celou generaci.
   Sovětské tanky v Praze mi připomněly, že zde nemusím zůstat, že si mohu díky svému místu narození zvolit být raději britským občanem, pokud se mi ovšem úspěšně podaří dostat se přes čs. hranice, čehož jsem nikoli bez nesnází nakonec dosáhl. V Anglii jsem se oženil s českou exulantkou a po pár letech a několika vystřídaných zaměstnáních, jsme se společně rozhodli přesídlit do Austrálie a usadit se v Brisbane. Když se člověk již v uzrálém věku dostane do cizí země, s jejímž jazykem nemá veliké zkušenosti, trvá to nějaký čas, než jej patřičně zvládne. Je totiž rozdíl mezi  běžnou domluvou s lidmi, čehož lze dosáhnout už za několik měsíců a například tím, být schopen naslouchat přednášce o  psychologii nebo číst knihy o filosofii, k čemuž je zapotřebí mít nový jazyk přece jen víc zažitý. Člověk zjistí, že má vyhráno, až když se mu konečně začnou zdát sny i v angličtině, k čemuž u většiny lidí dochází až tak za 3 - 5 let. Pokud k tomu vůbec dojde. Když jsem později po několik let pracoval jako tlumočník pro australské úřady, setkal jsem se s obzvlášť smutnými případy lidí, kteří zde česky mluvit skoro zapomněli, anglicky se ale nikdy pořádně nenaučili...
   Jakmile jsem toho byl schopen, zahrabal jsem se do anglických knih toho druhu, který mi v dobách mého intelektuálního dozrávání nebyl dopřán. V průběhu několika let jsem zaplnil svoji knihovnu policemi plnými knih, o jejichž existenci se mi předtím ani nesnilo. Jednalo se hlavně o knihy s esoterickými náměty. Náboženství mě stále ještě ničím nelákalo. Ateismus mi ale přitom také nikdy neseděl; měl jsem vždycky pocit, že by bylo zapotřebí mnohem silnějšího argumentu než "požádat všemohoucího Boha o to, aby stvořil kámen tak veliký, že by jej sám nemohl pozvednout", aby mě to o jeho neexistenci zcela přesvědčilo.  Sedět nahoře na  plotě a zvát se proto agnostikem, to mě také nelákalo, protože mi to připadalo jen jako jakýsi druh zdržovací taktiky obhajoby, dříve než musí nevyhnutelně dojít k vynesení rozsudku. Kostelům jsem se tedy nadále více méně vyhýbal, společně s manželkou jsme ale v té době prolezli kdejaký spolek, chodili na přednášky o mytologii, psychologii, posmrtném životě, atp.

    Hledání duchovní cesty

      Po odchodu z Československa a o něco víc než tříletém pobytu v Anglii, jsme se s manželkou, jíž jsem mezitím nabyl, ocitli v australském Brisbane. V době kdy jsem sem přišel, už jsem se dostal přes ty počáteční potíže s angličtinou a byl jsem právě zralý na to abych se, jen občas se slovníkem v ruce, mohl dát do seriózního čtení v tomto jazyce. A také do hledání, hledání něčeho, čím by si člověk mohl aspoň trochu spravit chuť z toho žalostného, jednostranného výběru, který v tomto směru měl v komunistickém Československu. Tamější režim nebyl nikdy nakloněn tomu co by se příčilo dialektickému materialismu a to jistě zanechalo své stopy. Ty jsou patrné i v dnešní době a to u lidí, kteří by si to nijak nepřiznávají. Tohle ale většinou vidí jen vnější a nestranný pozorovatel a myslím si, že kdyby se o tom nahlas v jejich přítomnosti vyjádřil, asi bych nebyl příliš populární. Mám navíc pocit, že ten materialismus sahá hlouběji než jen k časům kdy byl povýšen na státem uznanou ideologii — že to jde už do dob předválečných a možná i dál.
   Vystupování z církve, což bylo zejména v časech mezi oběma válkami velice běžné, spíš by se dalo říci módní, hlavně mezi intelektuálně zaměřenými lidmi, bylo už asi znakem toho, co mělo přijít později. V Česku se materialistické smýšlení začalo usazovat hned po první světové válce a během komunistického režimu celkem pochopitelně ještě posílilo. Jak by také ne, když po celé dvě generace byly děti vychovávány v duchu marxistických idejí? Dnes, podle poměrně nedávno zveřejněných statistických údajů, žije v zemi víc lidí, kteří se sami označují za materialisty či ateisty, než kdekoliv jinde na světě. Pouhých 16 % lidí podle jednoho z průzkumů věřilo v Boha. Nemá asi význam se tímto zde dále zabývat, protože ti kteří se pro jednou už takto rozhodli, jen stěží dočetli až sem.
   Dialektický materialismus mi nic neříkal, náboženství mě ale také ničím příliš nelákalo. Přesto by mě ale bylo zajímalo přijít na to, co asi na něm mohou inteligentní lidé mít, co je vlastně vede k tomu aby chodili do kostela, modlili se, zpovídali se ze svých hříchů, atp. Něco na tom snad přece jen být musí! V nepříliš vzdálené minulosti byli věřícími téměř všichni lidé a mnozí z nich se přesto mohli stát slavnými autory, hudebníky, výtvarníky, atp. Někteří na svém náboženském přesvědčení dokonce své umění stavěli, či je aspoň svou vírou podpírali. Přesto bych neřekl, že by to byla jen ta jejich víra sama o sobě, která je učinila tím, čím byli.
   Zhruba od poloviny devatenáctého století začali ale už leckteří z úspěšných lidí vycházet od ateismu; jejich řady se dále prohloubily počátkem století dvacátého. Snad proto, že ti pro něž tvořili, sami přijali podobnou životní filosofii. Přesto, případy umělců kteří od ateismu přešli k náboženství nejsou ojedinělé. Známá je například konverze autora fantastické a sci-fi literatury C. S. Lewise, k níž prý došlo během jediné noci, strávené v debatě s dnes proslaveným autorem Pána prstenů J. R. R.Tolkienem. Tolkien, který byl zapřisáhlým katolíkem, převedl během té noci ateistu Lewise na víru, přesněji ke křesťanství, protože Lewis se nestal katolíkem, ale přihlásil se k anglikánské církvi.
   Přejít ale na víru, stát se třeba katolíkem? Tu příležitost už jsem měl v Londýně, když jsem s nábožensky založeným Františkem Fisherem chodíval do katolického střediska Velehrad na Notting Hill Gate. Ke konverzi to ale v mém případě nevedlo. Zdaleka ne.
  
     Spiritualisté? Ne!
 
   S manželkou, která smýšlela podobně, jsme byli oba ochotni experimentovat a příležitostí k tomu zde bylo dost a dost. Když jsme jednou náhodou přišli na to, že nedaleko středu Brisbane se nachází spiritualistický kostel, na němž plaketa hrdě hlásá do světa, že zde v roce 1921 měl přednášku Sir Arthur Conan Doyle, tvůrce onoho vždy přísně logicky uvažujícího a docela určitě žádnou nábožnou potrhlostí nepostiženého Sherlocka Holmese, řekli jsme si, že tohle by mohlo stát za to trochu blíže se na to podívat.
   O spiritualistech jsem totiž slyšel, už když jsem ještě žil v Krkonoších, kde byli a prý ještě i jsou, tradičně značně rozšířeni. Věděl jsem také, že A. C. Doyle se po smrti svého syna na následky zranění utrpěného v první světové válce, následované úmrtím manželky, bratra a několika jiných blízkých příbuzných, stal spiritualistou. Doyle napsal na toto téma několik knih, z nichž jednu jsem dokonce v mladém věku četl v češtině (Země mlh vyšla někdy ve 30-tých letech minulého století a kdosi mi ji tehdy půjčil). Zašli jsme tam jednou a protože to bylo něco trochu jiného než co jsme zde až doposud poznali, šli jsme tam potom ještě několikrát. Netrvalo ale dlouho a začínalo mi být jasné, že tudy cesta rozhodně nepovede, že spiritualista ze mne nikdy nebude.
   Obřad byl podobný těm v jiných kostelích, jen s tím rozdílem, že poté kdy se skončila hlavní část a shromáždění zazpívalo několik písní, nastal čas k tomu, aby se vyřizovaly vzkazy ze světa duchů. Na pódium se postavilo medium. Ve stavu transu či jakéhosi polovičního transu, který se po chvíli soustředění dostavil, začalo medium promlouvat k přítomným. Někdy se dalo do kázání a potom to nebylo nepodobné tomu, co uslyšíte každou neděli v kterémkoliv kostele. Jindy jen předávalo vzkazy ze světa duchů přítomným.
   Jednou jsem sám dostal vzkaz od kohosi, jehož medium označilo jako “mladšího muže”, přičemž další popis byl dosti ambivalentní a mohl se tak vztahovat celkem na kohokoliv. Obsah samotného vzkazu si už nepamatuji, bylo to ale také celkem nic neříkající, následkem čehož jsem opravdu neměl sebemenší potuchy o tom, kdo by to mohl být. Řekl jsem si ale, jsi tu mezi spiritualisty, chovej se tedy podle toho, přece je nemůžeš zklamat! Zachoval jsem se proto diplomaticky a tvářil jsem se, že jakoby vím o koho by se asi mohlo jednat, takže jsem snad ani mediu, ani těm několika desítkám přítomných, nezkazil radost. Pochopitelně, že veliký dojem to ale na mne neudělalo. Z celého toho výletu do světa spiritualistů jsme si s manželkou odnesli některé celkem zajímavé zkušenosti, lidé kteří do spiritualistického kostela chodili byli velice přívětiví, připadali mi ale vždycky tak trochu naivní. V knize o Blavatské, která se původně stala známá jako spiritualistické medium, která se ale později proti této víře obrátila, se zabývám spiritualismem o dost podrobněji.

     Theosofie? Ano!
    
    Nepamatuji si již jak přesně k tomu došlo, přes někoho kdo se kolem spiritualistického kostela pohyboval jsme ale za čas objevili, že se v Brisbane také nachází Theosofická společnost. O té jsem něco již slyšel, moc jsem toho ale o ní nevěděl. Šli jsme se tam podívat v pátek, kdy se zde pořádají pravidelné večerní přednášky. Uprostřed výškových budov blízko středu Brisbane se krčí něco, co zvenčí vypadá jako celkem malý jednopatrový domek. Je to ale kulturní památka, postavená někdy uprostřed 19. století. Uvnitř je překvapivě hodně prostoru. Je zde knihovna pro členy společnosti, ale i pro ty, kteří si knihy chtějí prostě jen půjčovat, také prodejna nových knih, přednáškový sál i jiné místnosti. Několik minut nám stačilo k tomu, abychom pochopili, že jsme se ocitli ve společnosti seriózních knihomolů. Několik místností plných literatury typu, jaký člověk stěží nalezne ve veřejných knihovnách, na nás učinilo dojem, takže jsme si hned zařídili členství, zatím jen pro to půjčování knih. Když jsem se vyptával na podmínky členství ve společnosti, bylo mi rovnou řečeno něco v tom smyslu, že lidé bývají spíš od podávání takovéto žádosti existujícími členy odrazováni. Pokud sem prý budeme po nějaký čas chodit a pokud se nám tu pořád bude ještě líbit, potom že se třeba k tomu rozhodneme a rádi nás přijmou. Chodili jsme tedy pravidelně na páteční přednášky, které byly veskrze zajímavé, takže po několika měsících jsme se rozhodli si ty přihlášky k členství opravdu podat, následkem čehož nám za nějaký čas přišly působivě vyhlížející diplomy z indického Adyaru, kde je hlavní sídlo Theosofické společnosti.
   Po nějaké době jsem byl vyzván k tomu, abych také vystoupil jako řečník. Připadalo mi to trochu unáhlené, protože jsem nevěřil, že moje tehdy ještě dosti chatrná angličtina stačí na takovýto úkol, nechal jsem se ale nakonec přesvědčit.  Jako hlavní téma přednášky jsem si zvolil to, o čem jsem mohl hovořit z vlastní zkušenosti a přednášku jsem proto nazval Náboženství zvané komunismus. Můj přízvuk dodal mému vystoupení patřičnou autoritu a přes úskalí otázek, které po skončení přednášky tradičně následují, jsem se také přenesl celkem bez obtíží, takže vše dopadlo dobře. Během svého několikaletého působení v T.S., což je obecně přijatá zkratka  pro Theosophical Society, jsem zde potom býval dosti pravidelným lektorem.
  
   Co je theosofie?
  
   Jedná se o slovo složené ze dvou kořenů, přičemž theo znamená v řečtině božstvo, boží, sofia značí moudrost. Tedy božská (nebo nábožná) moudrost. Po celá staletí bylo toto slovo užíváno jen zřídka. Kdo by je konečně užíval? Bohoslovci se zpravidla hlásí k tomu či onomu náboženství a bývají tudíž svázáni jeho ortodoxními doktrínami. Pátrání po původu Boha nebo vesmíru není příliš důležitou součástí žádné nábožné doktríny; to by totiž příliš zavánělo nežádoucím liberalismem a odvádělo by to exponenty od jejich skutečných povinností, tj. získávat a udržovat si vliv na masy lidstva. Neboť, jak to kdysi údajně vyjádřil Marx, náboženství je opium lidstva. Asijští plantážníci by ovšem bledli závistí nad množstvím opia, které tento velikán dějin sám dokázal vyprodukovat.
   Člověk jemuž stačí náboženství a jenž necítí potřebu si klást otázky (oněch zmíněných 95 % lidí), se o theosofii zajímat nemusí a také nebude. Přesto se k theosofii přidružuje jistý element víry a přitahován k ní bývá určitý typ tvořivých lidí, které bychom mohli směle označit za outsidery. Po první polovině 20. století vliv theosofie sice značně poklesl, dodnes silně nedoceněná ale zůstává její úloha při tvorbě moderní západní společnosti, na příklad ve vývoji moderního umění. Jak theosofie definuje sama sebe? Jako soudobý výklad neutuchající moudrosti skryté ve světových náboženstvích, vědě a filosofii.
  
    Theosof — kdo jím je, či byl?
  
     Jak jsem záhy objevil, seznam lidí, kteří buď přímo patřili mezi členy Theosofické společnosti nebo k ní měli svým způsobem myšlení velmi blízko, je vskutku impozantní. Některá z jmen by člověk celkem očekával, jiná mohou být překvapením. Pro zajímavost zde některá uvedu:

     Hudební skladatelé – Gustav Mahler, Igor Stravinskij, Arnold Schoenberg, Jan Paderewski, Alexander Skrjabin, Jean Sibelius, Gustav Holst…
   Malíři – Paul Gauguin, Vasilij Kandinskij, Piet Mondrian, Kasimir Malevič, Paul Klee, Jackson Pollock, Marcel Duchamp, Nicholas Roerich, Alfons Mucha, František Kupka…
   Vědci – William Crookes, Alfred Russel Wallace, Nicolas Camille Flammarion, Ernst Haeckel, Albert Schweitzer, Albert Einstein…
   Autoři – Ralf Waldo Emerson, Arthur Conan Doyle, William Butler Yeats, W. Y. Evans-Wentz, Lewis Carroll, Maurice Maeterlinck, Jack London, August Strindberg, Algernon Blackwood, J. B. Priestley, Franz Kafka, James Joyce, Thornton Wilder, T. S. Elliot, D. H. Lawrence, E. M. Forster, Boris Pasternak, Kahlil Gibran, Henry Miller, D. T. Suzuki, Kahlil Gibran, Kurt Vonnegut, Jr…
   Státníci – Edmund Barton, Mohandas K. Gandhi, Alfred Deakin, George Lansbury, Jawaharlal Nehru, Henry Wallace…
   Pedagogové – Rudolf Steiner a Maria Montessori.
   Filosofové – Herbert Spencer, Bhagwan Das, Jiddu Krishnamurti…
   Různé známé osobnosti: Thomas Alva Edison, Florence Farr, Elvis Presley, Shirley MacLaine, George Lucas...
   Z Čechů – básníci Julius Zeyer a Otokar Březina, dirigent Rafael Kubelík, skladatel Alois Hába, spisovatelé Ladislav Klíma, Josef Váchal, Gustav Meyrink, Vítězslav Nezval, nakladatel Bedřich Kočí, dramatik českého původu Sir Tom Stoppard…

   O theosofii se toho v Česku mnoho neví. Ti ze známějších Čechů, kteří se zabývali spiritualismem a theosofií (to první je sice dosti povrchní, často ale vede k tomu druhému a tudíž do větší hloubky), jako Mucha či Kupka (který měl psychické schopnosti a dokonce se po jistý čas i živil jako medium), k těmto vědomostem obvykle přišli až v zahraničí, například když studovali ve Vídni či v Paříži. Tom Stoppard se sice v Česku a z českých rodičů narodil, vyrůstal ale a po celý život žije v zahraničí, zejména v Anglii. V Praze existovala lóže Theosofické společnosti už před první světovou válkou, později ale zanikla. Prominentnější než theosofie zde ale stejně byla antroposofie, kterou založil Rudolf Steiner poté, kdy se rozešel s TS.
   Za komunistického režimu by bylo ovšem nemyslitelné povolit čemukoliv jinému než marxismem odkojeným myšlenkám špinit stránky režimem povolených knih. Snad se někteří theosofové scházeli tajně. Před tím než do země zavanuly východní větry, vládli v Česku nacističtí pohlaváři a ti si pro změnu vypěstovali reputaci jakýchsi "okultních feťáků", kteří spolykali cokoliv, hlavně když to zavánělo nějakou mystikou, pokud možno pocházející z Tibetu. Proti theosofii proto stále ještě panuje silná zaujatost. Informace, které se tu a tam v minulosti objevovaly, bývaly často chybně vykládané, přímo nesprávné, či při nejlepším neúplné. Nacisté kupříkladu dokázali totálně lidem znechutit prastarý a čistý symbol hákového kříže. Jak mnoho toho mohl vědět o theosofii například Jaroslav Hašek je dnes již těžké říci, že věděl aspoň něco je ale zřejmé, když z kuchaře okultisty Jurajdy činí zaníceného čtenáře theosofické literatury.

  Kabala a taroty
  
     Po čase jsme v Brisbane objevili jinou společnost, která se zabývala zejména kabalou a spolu s tím i symbolikou tarotových karet. Zjistil jsem, že jen o tarotách existuje v angličtině tak rozsáhlá literatura, že nemám ani šanci ji všechnu přečíst, i kdybych přečetl celou jednu knihu denně. Nicméně, přečetl jsem toho dost k tomu, abych se stal jakýmsi znalcem v oboru tarotových karet. Když se zmiňuji o tarotách, jde mi čistě jen o symboliku a to zejména tu, která se ukrývá ve 22 tarotových trumfech. Zde je také souvislost s kabalou a s hebrejštinou, jejíž abeceda má stejný počet písmen. Základy hebrejštiny jsem proto studoval. Asi před 15 lety jsme s jedním kolegou uspořádali dlouhou sérii přednášek trvající téměř půl roku, při němž jsme každému z 22 tarotových trumfů a jim odpovídajícím písmenům hebrejské abecedy, věnovali celou dvouhodinovou přednášku. Ty se konaly jednou týdně. To vám snad pomůže učinit si představu o tom, jak složité, ale také zajímavé, je toto téma.
   Nebudu se podrobněji zabývat teoriemi o původu tarotů, jichž jsou desítky a kdy bývá zmiňováno vše myslitelné, od Středního východu, přes Egypt, Indii, Čínu, Koreu, dokonce i Střední Ameriku. Povím vám jen, že se v zásadě jedná o obrázkovou knihu, která obsahuje esenci esoterického vědění. To, že takovouto knihu nacházíme mezi hracími kartami, jí zajistilo přežití. Na světě se v každé vývojové etapě aspoň v některých jeho částech vyskytují různí koniášové, kteří neváhají odkázat na hranici vše, co se nějak příčí zavedeným idejím. Jenže, když se takováto kniha rozběhne po světě v rukách cikánských věštkyň či obyčejných hráčů karet, nelze ji jen tak snadno vypátrat a zničit, v tom má prostý nenápadný balíček karet nesmírnou výhodu oproti filozofickému pojednání vázanému v jemné kůži!
   Tarotové trumfy lze chápat jako mezníky, které nám vyznačují cestu k objevení vlastní spirituality. Ve své zásadě představují to, co Jung označil jako archetypy. Podobně jako naše tělo je ovládáno instinkty jimiž bezděky reaguje na vnější podněty, v duševní oblasti takto působí archetypy. Tradice jednotlivých kulturních společností se sice mohou značně lišit, archetypy si ale u všech z nich podržují jistý základní charakter. Ve snech, v pohádkách, v písních všech národů a všech věků, se v různých formách opakovaně objevují stejné postavy: matka, otec, dítě, hrdina, kouzelník, hlupák, ďábel-pokušitel, moudrý muž-žena, atd. Také jisté podobné stavy mysli, základní situace a pojmy: láska, milostný trojúhelník, zrození-smrt, štěstí, nehoda, spravedlnost, oběť, naděje, váhavost, radost, atp.
   Prvním z nich je tarotový Blázen. Blázen je archetyp věčného poutníka, který prochází labyrintem světa, nahlíží do všech dvorků a vpadá náhle do lidských životů, aby narušil jejich plynulý chod a pozměnil naše rozumová předsevzetí. Je pochopitelné, když nám přitom vytane na mysli Komenského Všudybud, který se takto nezvaně hned na začátku Labyrintu světa a ráje srdce přidruží k poutníkovi, kterého potom světem doprovází. V knize Komenského, který zcela jasně čerpal ze stejného zdroje, se nacházejí mnohé jiné archetypální postavy a situace, velice podobné těm tarotovým, jako osud, Fortuna-štěstí, spravedlnost, moudrost, sláva, atp.
   Kolektivní nevědomí je klíčovým výrazem v jungovské terminologii moderní psychologie. Freud jako první ustanovil, že v lidské mysli se nachází nevědomá část, která je jakýmsi podzemním labyrintem chovajícím osobní myšlenky a tužby, které byly většinou již v útlém věku v člověku potlačeny. Tyto se neustále dožadují jeho pozornosti prostřednictvím snů, chyb, které člověk dělá, dokonce i symptomů duševního a tělesného zdraví. Freud ale viděl téměř za vším lidský pohlavní pud. Jung přejal jeho základní myšlenku, ještě ji ale dále rozšířil. Uznal existenci osobního nevědomí, v zásadě tak jak se o něm vyjadřoval Freud, k němu však přidal kolektivní nevědomí, v němž jsou navíc uloženy vzpomínky a zkušenosti našich předků. Kolektivní nevědomí je tedy vlastně jakousi neviditelnou sítí, mohli bychom snad i říci internetem který navzájem spojuje veškeré lidstvo, přičemž archetypy hrají podobnou roli jako internetové servery.
  
    Cesta životem pro každého z nás se počíná stejně jak je tomu v Bláznově případě; vykračujeme si s holí přes rameno, na jejímž konci se pohupuje malý raneček, v němž je v esenci uschováno to všechno, co jsme posbírali během mnoha životů a generací. Když do života vehementně vstoupíme, rozbalíme ten raneček, který jsme si přinesli a v němž se nachází vše, co co jsme se dříve naučili, co dovedeme, ale také třeba i zárodky toho, co v budoucnu budeme jednou umět. Každý do světa nově přibyvší raneček je opředený tajemstvím, nikdo nemůže tušit co se něm nachází, protože je vždy a ve všem unikátní. Někdy se může jeho obsah trochu podobat obsahu jiných ranečků, to když si jej sem donesl někdo kdo se nebude příliš vymykat ideálu průměrného občana. Zato jindy tam ale může být něco, co ohromí všechny kolem, dokonce i každou živoucí duši v celém světě!
  
    Skeptikové

   Svět už je tak uspořádán, že kromě povzbuzení jehož se dostává těm, kteří se snaží dohlédnout dál než k hranicím, které si sami pro sebe vytyčili svými materialistickými náhledy, nechává vždycky také dostatek prostoru těm, kteří na věci hledí skepticky. Pokud se jedná o něco, co nelze přímo vysvětlit s pomocí základních fyzických zákonů, skeptik proto může prohlásit něco jako “uvěřím tomu, až když to uvidím!“ To zní rozumně, uvážlivě a většině lidí to naprosto postačí. Znamená to ale, že to co se nachází třeba hned za nejbližším rohem a je to tudíž pro nás neviditelné, neexistuje? Že i kdyby tam na nás měl třeba čekat najatý vrah, my prostě takovouto eventualitu nepřipustíme? Že když něco, co se zdá potírat některé z Newtonových fyzikálních zákonů, dokáže nějakým způsobem duplikovat šikovný iluzionista, znamená to automaticky, že se musí jednat o podvod? Tohle si zřejmě myslí víc skeptiků a většinou jim nedá příliš práce o tom také přesvědčit dost lidí. Ovšem jen těch lidí, kteří se rádi nechají takto přesvědčit a na nic jiného se netáží.
   Dojemné jsou například snahy onoho stoprocentního skeptika, jemuž se v nedávných letech dostávalo asi té nejrozsáhlejší publicity, americko-kanadského eskamotéra Jamese Randiho. Ten, stejně jako většina členstva sdružení Sisyfos k němuž náleží, si za svůj životní cíl stanovil potírat vše co on vidí jako iracionální víru, jako lidskou pověrčivost, nelogičnost, dezinformaci, atp. Jde na to nejčastěji tím stylem, že se snaží napodobit svými triky jevištního kouzelníka různé jevy, které provázejí lidi s psychickými schopnostmi. Tím nejposlednějším kouskem jímž „ohromil“ veřejnost ale bylo, když si před televizními kamerami vzal cosi, o čem prohlašoval, že se jedná o „smrtící dávku homeopatického léku“. Nebudu vás dále napínat, Randi tuto produkci přežil, konečně je to iluzionista!
  
  Homeopatie a jak tato působí
  
   Jak by se také mohl Randimu jeho sebevražedný pokus zdařit, když smrtící dávka jakéhokoliv homeopatického léku neexistuje? Homeopatii vůbec vidím jako jeden z nejlepších důkazů toho, že mnohými vědci současně podporované představy o podstatě hmoty jsou chybné, či přinejmenším neúplné. Proto se u ní na chvíli zastavím. Pomohla totiž velice moc mé ženě, poté kdy ji konvenční lékaři prakticky odepsali, pomohla také mně. Lidé zabývající se vážně teoriemi kolem homeopatie, už dávno vyloučili možnosti chemického působení homeopatických léků, což potvrdila nezávisle vedená laboratorní testování. Chemické působení léku by ovšem předpokládal skeptik jakým je Randi, který si jinak nedovede vysvětlit to, že homeopatický lék by mohl vůbec nějak působit. Není ovšem sám. Někteří z pochybovačů by snad ještě byli ochotni připustit tzv. placebo efekt, který ovšem ti nestranní výzkumníci také už dávno vyloučili. Jak by mohla mj. existovat veterinární homeopatie, která se stále rozrůstá, kdyby neměla žádné výsledky? Jenže, jak přesvědčíte svého věčně se drbajícího psa, že si má vsugerovat, že těch pár kapek homeopatického léku, které mu kápnete na čumák, aby si je olízl, mu vyléčí vyrážku na zádech? A je zde ta hlavní otázka. Jak by vůbec mohla homeopatie existovat jako organizované hnutí už déle než po dvě století, kdyby byla zcela neúčinná? A o tom, že účinná je, jsem se sám mohl přesvědčit, stejně jako milióny jiných lidí. Aniž bychom si to uvědomovali, homeopaticky se léčí po celém světě pravděpodobně víc pacientů než těch které léčí svými metodami západní lékaři, což nám dokazují i statistiky vedené světovou zdravotní organizací WHO.
    Homeopatie funguje jinak než běžná léčba, i když v zásadě vychází ze stejných zdrojů jako ortodoxní medicina. Od nepaměti se přece k léčení užívaly především léčebné rostliny a bylinkářstvím se zabývaly generace a generace babek kořenářek, šamanů, jakožto i vzdělaných pánů lékařů, pokud těmto pouštění pacientovou žilou nepřineslo očekávané výsledky. Veliká většina existujících léků se postupně vyvinula tím způsobem, že se vařily či jinak extrahovaly léčivé látky z různých bylin a podávaly se jako čaje, sirupy, atp. Děje se tak i dnes, i když v mnohých případech již jsou původně bylinné léky nahrazovány léky syntetickými, laboratorně vyrobenými. Ne vždycky úspěšně, musím dodat ─ farmaceutické společnosti mají vedle úspěšných pokusů také na svědomí hezkou řádku omylů a neštěstí!
   Co tedy činí homeopatii jako léčebnou metodu odlišnou od té, kterou zavedený systém v západním světě považuje za tu jedinou vhodnou? Rozdíl mezi ortodoxními a homeopatickými léky je hlavně v tom, že ty homeopatické jsou vysoce ředěné. Původní látka z níž se vychází, jíž bývá často nějaká bylina, případně minerál, či i jiná substance, se mnohonásobně ředí.  Obvykle v poměru jedna ku stu, to jest jeden díl původní látky na sto dílů destilované vody. To se opakuje vícekrát, pokaždé jeden díl vzniklého roztoku na sto dílů vody. Po zhruba třináctém takovémto ředění, statistická pravděpodobnost toho, že by se v roztoku mohla nacházet byť jen jediná molekula původní substance, se blíží k nule. Což je právě to, co skeptiky nejvíc popuzuje. Přesto se v homeopatii užívá i mnohem vyšších ředění, jedna ku stu běžně třicetkrát, ale třeba i tisíckrát za sebou a dokonce vícekrát (prováděné ovšem strojově).
  
  
    Zakladatel homeopatie německý lékař Samuel Hahnemann (1755–1843, vlevo) narazil zjevně na něco, co se dotýká samotné podstaty bytí. Indičtí mudrcové, stejně jako už i někteří z biologů moderní doby, uznávají existenci životní síly prány (kterou Hahnemann nazývá dynamis). Pokud tato skutečně existuje, přičemž evidence na to poukazuje, je nám jasné, že se musí přenášet nezávisle na hmotě (tak jak ji chápe materialista) a mohla by tudíž být přítomna v léku připraveném až tisícinásobným rozřeďováním původní látky, získané z takové byliny jakou je dejme tomu heřmánek, jehož léčebné schopnosti jsou uznávané už po celá tisíciletí. Bylina má tyto schopnosti právě proto, že obsahuje pránu o určitých vlastnostech, která se procesem ředění nějakým nám zatím neznámým způsobem vytříbí a jejíž léčebné účinky se takto zmnohonásobí.
   Co totiž je hmota? Někdy koncem 19. století byli vědci přesvědčeni o tom, že už pro ně žádná větší tajemství hmota neskrývá. Uznávali, že tu a tam se sice v jejich vědomostech ještě nacházejí nějaké ty mezery, že celkově je ale vše v zásadě vyřešené. Hmota se pro ně skládala z atomů, které byly už dále nedělitelné. O všechno ostatní už se postaraly chemické procesy, které byly v zásadě známé či aspoň předvídatelné. Potom se během několika krátkých let všechno změnilo, obrátilo se to naruby! Přišli na scénu manželé Curieovi, brzy po nich Albert Einstein, přišli další vědci. Byly objeveny první atomové částice, potom jiné a jiné, dnes už se spíše hovoří o vibracích, z nichž se skládá hmota. Přišel Werner Heisenberg se svým principem neurčitosti. Přišla teorie kvantové fyziky. Připomeňme si, jaká je její podstata:
  
   Všechno kolem nás se chová jako vlnění a částice zároveň. Dokud není něco námi pozorováno, existuje to v mnoha podobách reality současně. V té chvíli, kdy něco začneme pozorovat kdekoliv ve vesmíru, samotným tímto pozorováním to zároveň změníme. Pokud je tato věc kterou pozorujeme v nějakém vztahu s čímkoliv jiným, změní se to také a změní se to okamžitě. Změna k níž přitom dojde je rychlejší než světlo.
  
    To ovšem znamená nejen to, že částice z nichž se skládá hmota jsou ovlivnitelné lidskou myslí, ale že některé snad mohou dokonce být člověkem i vytvářené. Pokud jde o homeopatické léky, ty potom musejí mít vlastnosti, které jsou také určované frekvencí jejich vibrací a nikoliv pouze jejich chemickými vlastnostmi. Z toho můžeme dále vyvodit, že když se po mnohanásobném ředěním vyrobí lék, který už nemá v sobě nic z původní substance, může si tento i nadále podržovat její charakteristické vibrace. Když se takový lék potom podá pacientovi, vibrace v léku přítomné mohou buď rušit ty vibrace které v pacientovi způsobují nemoc, nebo budou naopak ladit s těmi vibracemi, které by pacient mít měl mít ve zdravém stavu a tudíž je posílit. Tak nějak si představuji, že v zásadě fungují homeopatické léky které, jak jsem sám poznal, svou pouhou existencí někdy dokáží rozčilit až k nepříčetnosti jinak celkem klidné a rozumné lidi. Kdyby ti si uvědomili, že homeopatie se nikterak nepříčí zákonům hmoty tak, jak tyto vidí moderní věda, třeba by si také vzali homeopatický lék. Pochopitelně, že homeopatický lék nemůže zabrat pokaždé a na každém; svou roli tu jistě musí také hrát karma pacientova i jiné faktory. Skeptik bude proto mít po ruce vždycky dost případů na něž může poukazovat přitom když homeopatii prohlašuje za pusté šarlatánství. Na to, že ortodoxní léčba také vždycky úspěšná nebývá, se přitom pohodlně zapomene.

    Jak se to má s člověkem?

   Homeopatie nám snad trochu pomohla si ujasnit, že mnohé závisí na vibracích a na jejich frekvencích. Analytická věda, která opanovala pole až v posledních dvou či třech stoletích, v zásadě rozebírá na menší a menší kousky to všechno co nás obklopuje, tedy materiální svět. Člověk je ale schopen dohlédnout dále, hlouběji a výše než za hranice, které nám vytyčila hmota a o to právě mi jde: zkoumat co se za těmito hranicemi nachází. Nutným předpokladem tu ovšem je ochota se za ty hranice podívat.
   Náboženské systémy tohoto světa prakticky všechny stojí na jedné jediné platformě, odkud zpravidla vychází v různých formách toto do jedné věty zhuštěné nedělní kázání: člověk má ve svém těle duši a ta je nesmrtelná! Dívám se na to dnes jinak a jaksi obráceně — člověk JE nesmrtelnou duší, která má momentálně tělo. Navíc jsem přesvědčen o tom, že těch těl má člověk několik a že každé z nich je uzpůsobené k tomu žít a pohybovat se na jedné z rovin existence, jimiž v průběhu svého evolučního vývoje všichni procházíme. Vše je založeno na vibracích, což nám ostatně dnes potvrdí kterýkoliv vědec-fyzik, přičemž každá z rovin existence má jiný vibrační kmitočet. Roviny se navzájem prolínají, aniž by si vzájemně překážely. Člověk na zemi si je plně vědom pouze jedné z těchto rovin, té hmotné, přičemž o existenci těch ostatních může, ale také nemusí, mít tušení.

Takto si představoval člověka na rozhraní dvou světů francouzský astronom a mystik Camille Flammarion.

   Dává to smysl

   Člověk, tak jak jej známe, je aktivní na hmotné rovině a více či méně přitom bývá soustředěný na tuto rovinu existence, na níž se právě nachází. Jsou zde ale i jiné roviny na nichž se také pohybuje, i když z hlediska fyzického to není vždy právě viditelné či hmatatelné. Pro člověka, který není právě úplně zaslepený svými materialistickými názory a předpojatostí, by nemělo být například těžké si uvědomovat, že rovina emocí může pro něho být stejně důležitá, ne-li dokonce důležitější, než ta fyzická. Přestože to tak na první pohled nevypadá. K čemu by se ale jinak člověk v potu tváře snažil a pracoval, tj. překonával onu pro hmotnou rovinu typickou a všudypřítomnou gravitaci, kdyby ho k tomu nevedly emocionální vztahy k jeho bližním, k životnímu partnerovi, k dětem, k příbuzným, k přátelům..? Tím se to ale zdaleka nekončí! Kam by tohle všechno vedlo, kdyby přitom neužíval svého rozumu, kdyby ve stejnou chvíli také nebyl jeho mozek aktivní také na rovině mentální?
    Vidíte? Takto se nám velice rychle podařilo identifikovat hned tři z rovin, na nichž se každodenní lidské aktivity konají, kam lidské vědomí, či často také pouze nevědomá část jeho mysli, dosáhne. Jsou jimi roviny fyzická, to jest ta kterou jedině uznává materialista, dále roviny emocionální a mentální. Ty už pro materialistu jako roviny existence neexistují. Tentýž pochopitelně nepopře, že je člověk tvorem emocionálním a rozumným, bude se ale s vámi pravděpodobně hádat do krve o tom, že vše co prožíváme emocionálně či mentálně je způsobováno pouze nějakými elektrickými výboji, které vydává náš mozek. Pokud na něho zatlačíte, aby tyto výboje blíže identifikoval, zavede nejspíš řeč na něco jiného. Když si ale uvědomíme, že …
  
    1. vše stojí na vibracích
    2. my dokážeme tyto vibrace vnímat
    3. určitá škála vibrací vždy dominuje, zatímco ty kolem ní jsou vnímány jaksi okrajově (i když někteří lidé je mohou vnímat lépe než jiní lidé)

   … potom vše náhle začíná dávat větší smysl. Zde dávám za pravdu theosofii a jejím teoriím. Podle nich máme kromě toho hmotného ještě i jiná těla, každé z nichž je uzpůsobené k tomu žít a pohybovat se na jedné z těch rovin existence jimiž v průběhu svého evolučního vývoje všichni procházíme. Jsou to těla éterické, astrální a mentální. To první je spojnicí od těla hmotného k ostatním tělům. To poslední se dále dělí na dvě těla nižší mentální a vyšší mentální, jemuž se také říká tělo kauzální. Toho posledního se sice každý z nás aspoň dotkneme, i když naprostá většina lidí není schopna toto tělo cílevědomě ovládat. Vše je založeno na vlnění, jak už jsme viděli a což nám dnes ostatně potvrdí vědec-fyzik, přičemž každá z rovin existence má jiný vibrační kmitočet. Roviny se prolínají, aniž by si navzájem překážely. Člověk na zemi si je plně vědom pouze jedné z těchto rovin, té hmotné, přičemž o existenci těch ostatních může, ale také nemusí, mít tušení. V některých případech si ale je jejich existence plně vědom. Teoreticky je celkový počet těchto těl (někteří z lidí zabývajících se těmito výzkumy dávají místo slovu “tělo” přednost výrazu “princip”) sedm, nicméně v tomto stadiu vývoje pouze pět z nich je nám k dispozici. Přístup k dalším dvěma tělům (principům, rovinám) bude lidstvo mít až v mnohem pozdější fázi současného vývojového cyklu. Píši o tom mnohem podrobněji v knize o Blavatské a také na webových stránkách:
   www.blavatska.org
  
   Reinkarnace
  
   To co zde čtenáři předkládám, je systém který je založený především na tom, co jsem zjistil když jsem se zabýval studiemi kabaly a zejména theosofie. Užívám spíše theosofické terminologie, už proto, že je podle mého mínění snadněji pochopitelná. Celý systém ale stojí na jednom základním pilíři, bez něhož by nedával žádný smysl. Tím pilířem je reinkarnace neboli znovuzrození.
   V náboženství západních zemí tento pojem spíš nenaleznete; vyskytuje se snad jen v některých případech, v učeních vnitřních zasvěcených kruhů (například v chasidském kabalismu). Na Východě, zejména tam kde převládá buddhismus nebo hinduismus, se na reinkarnaci nahlíží jako na nesporný fakt. I tak, představy o reinkarnaci se značně různí. To, co vám poví třeba opat buddhistického kláštera, se spíše podobá metempsychóze starých Řeků, jak jsem se mohl sám přesvědčit. Rozdíl mezi reinkarnací a metempsychózou je ten, že v prvním případě duše, jakmile už dosáhla lidské úrovně, se už nevrací do zvířecích forem. Podle těch kteří věří v metempsychózu to možné je. V Haškově Švejkovi nalezneme tuto pasáž, která dokazuje, že autor, který se v předchozím odstavci o theosofii zmiňuje, zjevně neměl v tomto směru příliš jasno:
  
   “Ale když je vojna, tak je takový stěhování duší náramně hloupá věc. Čertví kolik proměn člověk prodělá, než se stane, řekněme, telefonistou, kuchařem nebo infanteristou, a najednou ho roztrhne granát a jeho duše vejde do nějakého koně u artilerie, a do celý baterie, když jede na nějakou kotu, práskne novej granát a zabije zas toho koně, do kterýho se ten nebožtík vtělil, a hned se přestěhuje ta duše do nějaké krávy u trénu, z který udělají guláš pro manšaft, a z krávy třebas hned se přestěhuje do telefonisty, z telefonisty...“

   Často se v jistých kruzích vedou debaty o tom, zda by měla reinkarnace být běžnou součástí základní náboženské doktríny, či zda by měla být vyhrazena pouze pro ty, kteří se již nacházejí v poněkud pokročilejším stádiu duchovního vývoje. Takovéto debaty se zřejmě vedly už mezi křesťanskými duchovními otci na samém počátku křesťanství. Porota tehdy rozhodla (nevíme jestli jednoznačně, spíš ale asi ne), že jakékoliv zmínky o reinkarnaci se k oficiálnímu učení církve nehodí. Skrývá se zde nebezpečí, že věřící by mohli propadnout určité liknavosti, snad i lhostejnosti, kdyby byli přesvědčeni o tom, že budou vždy mít další a další šance k tomu, aby napravili to co mohli někde zkazit. V mé knize Poutníci v čase se hlavní hrdina vyptává moudrého poustevníka na jeho mínění o reinkarnaci:
   
   — Máme tedy tedy více životů?
   — O tom bych raději moc nediskutoval.
— Proč ne? V mnoha filozofických i náboženských doktrínách se    přece hovoří o reinkarnaci.
   — Je otázkou, zda nám je víra ve znovuzrození k něčemu prospěšná. Já si myslím, že je lépe, jednáme-li za každých okolností tak, jakoby se nám toho času nedostávalo, jako bychom měli třeba už zítra jednou provždy z tohoto světa odejít. Čas od času se jistě potkáš s lidmi, kteří ti budou tvrdit, že už prožili těch životů víc a že si je pamatují, a tak podobně. Co ale s tím? Já nic nepopírám. I kdyby to byla pravda, i kdybych ti teď mohl povědět, že máš, řekněme, k dispozici ještě tucet dalších životů k tomu, abys dosáhl dokonalosti na této rovině existence, k čemu by ti takováto informace byla platná? Spíš by ti to jen uškodilo, třeba by tě to jen svádělo k liknavosti, mohlo by tě to i přimět k rozhodnutí se své cesty prozatím vzdát a prohýřit jedenáct životů s tím, že to všechno doženeš v tom posledním! Dáš si ještě trochu čaje?

   Myslím, že církevní otcové na samém počátku křesťanství museli uvažovat podobně jako tento poustevník. Následkem toho nám zůstalo na reinkarnaci v Bibli jen tu a tam několik narážek, jako například tato z Nového Zákona:
  
   I otázali se ho učedlníci jeho, řkouce: Mistře, kdo zhřešil, tento-li, čili rodičové jeho, že se slepý narodil? (Jan, 9-2)
   
   Pokud naše uvažování nebrzdí ryze materialistické názory, tomu kdo má mysl otevřenou doktrína reinkarnace dává hodně smyslu. Vyplňuje mezery, některé z nichž jsou opravdu natolik široké, že i ortodoxního křesťana či Žida musí také uhodit do očí. Ten je přesto většinou odsune stranou, protože se příliš dobře neslučují a někdy i prudce nesouhlasí s tím, co se dozvěděl ve svých formativních létech v nedělní škole či od svého rabína. Nicméně, doktrína reinkarnace nám může pomoci pochopit proč někteří lidé, postižení od narození těžkými vadami tělesnými či mentálními, jsou schopni se s tímto viditelně vypořádat a to dokonce s veselou a usměvavou myslí. Není tomu snad proto, že vědí instinktivně, že pokud by měli mít jen tento jeden jediný život, bylo by to vše beze smyslu, marné, neplodné či přímo nespravedlivé? Přitom takováto zřejmá nespravedlivost některé zdravé lidi přivádí k zuřivosti a často i způsobuje, že se potom vzdají své víry, odtáhnou se od církve. Naproti tomu, pokud si dovedeme představit, že člověk nějakou vadou těžce postižený, dokáže využít zkušeností nasbíraných tím, že se po celý jeden život musel potýkat s problémy a omezeními a naučil se je překonávat, nebylo by mu to náramně užitečné v příštích životech? A že je těch otázek a námitek proti nespravedlnostem které Pánbůh očividně přehlíží mnoho! Zde máte některé z nich:
  
    Jistě, chápu to, že všichni z nás zároveň s tím jak stárneme a jak naše těla ztrácejí postupně svou původní pružnost a přizpůsobivost, se musíme naučit vyrovnávat s jistými omezeními, proč ale se to pro některé z nás zmnohonásobuje?
   Proč jsou někteří lidé trestáni a nespravedlivě odsuzováni do žaláře, někdy dokonce popravováni, či aspoň vylučováni z veřejného života, zatímco jiným všechno prochází?
    Jak může Pánbůh dopustit, aby se takovýto člověk, který se prolhal a lezl jen přes hlavy jiným, dostal tam kde je?
    Proč tamhle toho, který je přece mnohem lepším člověkem, si nikdo nikdy nevšimne a proč to ten váš pánbůh tak nechá?
    Musí to být tak, že žádný pánbůh není, kdyby byl, jak by se na tuhle všechnu hrůzu kolem nás mohl dívat?
    Vždyť na tomhle světě není vůbec žádná spravedlnost! A pánbůh s tím nic neudělá! Proč?

   Je celkem jasné, že spravedlnosti v tomto světě se člověk spíš nedočká, že si musí počkat na spravedlnost vyššího řádu. Pokud ale připustíme, že je zde v nás něco, co smrt nejenom přežívá, ale že si nějaké ty kladné body za některé z našich dobrých skutků můžeme dokonce nechat k dobru a že bychom mohli mít v jiné existenci nějaký prospěch z toho co nasbíráme v tomto životě, všechno najednou začíná vypadat jinak, lépe, dává to víc smyslu! Čímž se dostáváme k další často kladené otázce: jestliže je pravdou to, že se sem periodicky vracíme, proč si z těch předchozích inkarnací nic nepamatujeme?
   Tohle je otázka, která snad každého musí okamžitě napadnout. Je na ni ale jednoduchá odpověď ─ my si totiž pamatujeme! A pamatujeme si toho hodně, ne ale tak, jak bychom si to snad představovali. Co nám z toho současného, ale také z minulých životů zůstává, je jakási esence, vzpomínka na principy, které jsme z minulých inkarnací vytěžili. To je právě to, co z nás činí toho člověka, jímž jsme.
   Vezměme si tarotového blázna. Ten si vykračuje bezstarostně a nalehko, pouze si nese přes rameno na konci hole uzlíček. Představme si, že v tom uzlíčku má všechno, co potřebuje pro svou příští inkarnaci. Nemá sebemenší potuchy o tom, že už ten jeho příští krok povede přes okraj srázu, že ho čeká pád, jímž je integrace s hmotou, nový zrod! Psík u jeho nohou, který představuje jeho nižší pudy, se ho sice snaží ještě zastavit, on ale ničeho nedbá. Klíč k tomu všemu je raneček, který si náš blázen nese na holi přes rameno. Generace, která je dnes zvyklá pracovat i bavit se s počítači, snad pochopí snadněji o co tu jde. Stejně jako mikroprocesor, bláznův raneček dokáže pojmout spoustu informací. K nim máme přístup pokud je nám toho zapotřebí, většinou však nikoliv v jejich původní podobě, ale v jisté kompaktní formě. Podobně jak nám to nabízejí počítačové programy, aby se ušetřilo místo na disku. Jak jinak by tomu vůbec mohlo být? Představme si jen, že vše to co jsme kdy prožili, nejen v tomto jednom životě, ale v celé dlouhé řadě životů, bychom sebou měli nosit a vláčet se s tím přes hory a doly, řeky a sedmero moří! Že bychom přitom měli na zádech batoh s horolezeckými botami a s nafukovacím člunem a k tomu ještě táhli za sebou dva lodní kufry, to všechno k prasknutí nacpané zbytečnostmi, banálnostmi a prkotinami, tím vším co jsme kdy posbírali a čehož nám navíc každým dnem přibývá přehršel! Že bychom se denně prohrabovali vším tím, co se dozvídáme z televizních zpráv o zemích, městech a lidech do nichž nám vůbec nic není, probírali se všemi dopisy nebo emaily, které jsme kdy napsali nebo také nenapsali, poslali či neposlali, všemi knihami, které jsme si kdy v životě koupili, půjčili, vrátili či nevrátili... Není snad lépe, když si pamatujeme jen tolik, kolik je nám toho zapotřebí?
  
   Věřím v Boha?
  
   Tato otázka někdy přijít musela a vím, že na ni musím odpovědět, dřív než tuto knihu dokončím. I když si nejsem jistý tím, jak ta odpověď bude přijata. Nuže: do toho!
   Především ─ záleželo by asi hodně na tom, kdo by byl tím tázajícím. Pokud by jím byl někdo koho bych odhadl jako pravidelného návštěvníka kostela, který si pod výrazem „Bůh“ dosti možná představí boha antropomorfického, onoho bělovlasého stařečka na obláčku, či tak nějak podobně, asi bych prostě odpověděl „ano“ a potom by asi nebylo o čem se bavit. To proto, že jsem monoteistou a věřím v to, že veškerá existence je jednou jedinou věcí. Jak tu jedinou věc či bytost nazveme, to je podle mne už jen na člověku samotném ─ třeba jediným bohem, jediným životem, jedinou realitou, stavitelem vesmíru, zdrojem všeho bytí i všech bytostí, prvotní energii, všudypřítomnou inteligencí, atp.
   Pokud by se ale vedla debata na metafyzické úrovni, asi bychom se s tazatelem nakonec dohodli na tom, že otázka Stvořitele a Stvoření se z našeho hlediska vyřešit nedá. Stvoření v tom smyslu, že je stvořeno něco z ničeho, je pro nás nepochopitelné a nemá tudíž význam se tím zabývat. Protože, co zde bylo dříve, slepice, či vejce? Mytologický pták Fénix (či egyptský Bennu) žil po tisíc let, načež se změnil v popel, z něhož povstalo nové vejce, atd. Lidská mysl takovouto myšlenku přijme mnohem snadněji než stvoření něčeho z ničeho, i když úplně pochopit se to také nedá. Naše mozky jsou nicméně ochotny to aspoň přijmout podmínečně, protože různé cykly, ty větší jakým je například rok, či menší jako den či týden, prožíváme neustále. Rozum nám ale přesto říká, že na počátku muselo být něco či někdo ─ proto ta kladná odpověď.
   Debata by se mohla také vést na vědecké-filosofické úrovni ─ potom by dříve či později skoro určitě došla řada na teorii Velikého třesku, jíž se už po nějaký čas ohánějí vědecké autority. Ta ovšem také nic neřeší, což musí být jasné každému myslícímu člověku, protože co bylo před tím třeskem? Jsme opět před tou stejnou otázkou, byl zde nějaký Stvořitel či nebyl?
   Pohleďme na to očima kabalistů. Ti uznávají existenci Stvořitele, shodují se ale na tom, že takováto bytost prostě není pro nás nikterak pochopitelná. Když se vylučovacím procesem eliminují veškeré boží atributy které lze nějak popsat, co je nějak poznatelné, to co zůstane je absolutní nic, takové nic o jakém nic nevíme a vědět nemůžeme. Dejme tomu, že je to jen pouhá myšlenka Stvořitele (pokud nějaký existuje...) na to, jak by to „nic" mohlo vypadat, kdyby existovalo. Jenže, ono ještě neexistuje, i když zabírá veškerý prostor. Tomuto absolutnímu „nic", říkají kabalisté „Ejn“ (ain). V další fázi je zde „nic“, které stále zabírá veškerý prostor, stále ještě není „něco". Je to pouze nekonečné, avšak nyní již existující „nic". Kabalisté je nazývají „Ejn Sof“ (ain sof). Dalo by se tomu také říkat „ne něco", nebo třeba i „něco, co teprve (možná) bude"... Podle kabalistické doktríny, třetím stadiem tohoto vývoje, pohybu směrem od ničeho k něčemu, je tzv. „Ejn Sof Ór“ (ain sof aur), „nekonečné světlo". Je to tedy stále ještě „ne něco", nicméně je to již ne něco - osvětlené. Taková je kabalistická interpretace prvních třech řádků Starého zákona. Na svých internetových stránkách o kabale se tímto tématem zabývám podrobněji, zde toho raději nechám, protože bych tuze nerad přišel o čtenáře takhle blízko před koncem knihy. Ne každý má totiž rád hraní si se slovíčky!
   Přístup theosofů ke stejnému problému mi připadá praktičtější. Ti totiž neřeší otázku Stvořitele, jdou přitom ale dál než teorie Velkého třesku. Už ve Vedických spisech se nacházejí zmínky o periodických a po sobě se opakujících manifestacích Vesmíru. Máme zde cosi jako universální den a noc, střídání se objektivní a subjektivní reality, střídající se období aktivity a pasivity, Manvantara a Pralaya. V průběhu Manvantary se vše nachází ve stavu bdělosti, zatímco Pralaya znamená, že vše upadá do spánku. Manvantara, objektivní realita, kterou právě zažíváme, viděna z tohoto hlediska už trvá ohromně dlouhou dobu, v řádu miliard let. To, co se před tak dávnými časy objevilo, není proto žádným stvořením, je to pouze znovuobjevení věcí, forem či bytostí, které už dříve existovaly. Ve světle dne vidíme věci, které v noci vidět nebyly, které ale předtím již existovaly. Vše se opakuje, pouze s tím rozdílem, že při každé nové manifestaci Kosmu k níž dochází po údobí odpočinku či útlumu, se vše pohne o stupeň výše. V praxi to znamená, že to co náleželo k říši minerálů patří nyní k rostlinné říši, rostliny povýší na zvířata, zvířata na lidi... Tážete se: A co lidé, čím ti se stanou? Něčím vyšším, snad anděly, nepovím vám, nevím.
    Přesvědčen jsem o tom, že všechno kolem nás, včetně nás samotných, pochází z jediného kořene, k němuž se to také jednou navrátí. Také o tom, že vše se vším všude nějak souvisí. Vím instinktivně, že vše kolem nás je živé, přičemž pro mne jsou například živé i minerály, stejně jako rostliny či zvířata. Na tom, jakou to momentálně má formu, nezáleží, protože veškeré formy se po kratším či delším čase rozpadnou. To co je nesmrtelné a co se jednoho dne navrátí ke svému zdroji, je jejich podstata. Náboženské systémy Západu běžně užívají výrazu “duše”, který se tolikrát opakuje ve všech možných spisech, až se jeho význam tak rozmělnil, že je prakticky k nepoužití. Mnohem raději mám proto výraz monáda, jehož užívali už Pythagorejci. Význam tohoto slova je “jedinečná část bytí”, která je dále již nedělitelná. Monáda je jako jiskřička vznášející se nad ohněm, která se sice oddělila od svého zdroje, která ale k němu stále náleží a náležet nepřestane To co jiskření způsobuje se časem spálí a jiskřička pohasne. Můžeme si v tomto podobenství představit, že pohaslá jiskřička spadne zpět do ohně, z něhož opět povstane, jako onen bájný pták Fénix.

  Jak nahoře tak i dole

   Toto je ten nejzákladnější z hermetických axiomů, klíč k pochopení celé naší existence. Vesmír, který máme nad hlavou, je nekonečně veliký, nesmírně složitý, těžko pochopitelný, ale v zásadě neustále fungující systém. Některým jeho částem celkem rozumíme, víme jak fungují, i když ne vždy už si můžeme být jisti tím, proč tu jsou a v jakém poměru k nám se nacházejí. Esoterický princip “Jak nahoře, tak i dole” nás ale učí, že spousty věcí si můžeme vyvodit prostě tím, že pozorujeme co se děje nahoře. Platí to samozřejmě i naopak. Vesmír je makrokosmos, obrovský, dobře zavedený sytém, zatímco člověk je mikrokosmos, který je jakýmsi odrazem makrokosmu. Sluneční systém také má svůj odraz v jádře atomu, kde okolo protonu (slunci) obíhají elektrony (planety).
  
    Tarotový kouzelník, Magus, je prvním trumfem, nepočítáme-li Blázna, kterému se obvykle dává číslo nula, což značí že náleží všude i nikam. Mág je číslo jedna. Jedna jeho ruka třímající kouzelnický proutek míří vzhůru, druhá ukazuje dolů, jak nahoře tak i dole.
   Prostor kolem nás je prosycený různými vibracemi, z nichž pouze nepatrnou část jsme schopni vnímat vědomě, některými z našich smyslů. To vše jsou ale jenom fenomény neboli rozličné aspekty a proměny toho Jediného, ať už řádu makrokosmického či mikrokosmického. Já v tom vidím univerzální a vše přetrvávající realitu, která periodicky vrhá obraz sebe sama na pozadí nekonečných hloubek prostoru. Tento odraz jediné skutečné reality, který člověk běžně vnímá jako materiální svět, lze přitom také považovat za pouhou dočasně trvající iluzi. Naši Zemi nevidím jako to jediné místo kde se život započal, ani jako to místo kde se život skončí. Podle mne je Země jen jedním z míst kde k evoluci člověka právě dochází; předtím se život vyvíjel jinde a odsud opět přejde jinam.
  
     

    Mnohem podrobnější výklady týkající se mé filosofické základny ovšem lze nalézt v mých knihách. Některé jsou v angličtině, ty jsou na prodej v našem knihkupectví i přes různé agenty roztroušené po světě. Pro české čtenáře mám ale tři knihy v češtině, které si lze zdarma stáhnout zde:

Poutníci v čase

Kabala - Nadčasová filosofie života

Blavatská a theosofie

       

     A co ten můj bíbr?

    Pokud jde o můj bíbr, jímž to všechno začalo, ten mi skutečně v Anglii zase dorostl a přivezl jsem si jej i do Austrálie, kde se mnou přebývá dodnes. Občas, když si tuto dnes již nezadržitelně šedivějící ozdobu obličeje před zrcadlem trochu upravuji, přistřihuji a krášlím, připomene se mi tím jak jsem se vlastně dostal sem do Austrálie, na tu horní stranu glóbusu což je jak my to zde vidíme. Vír v umývadle se přede mnou točí na opačnou stranu, ráno nás tu budí svým chechtotem pták zvaný kookaburra a v noci obloze vládne Jižní kříž. Uvědomuji si, že to byl právě tento bíbr, který v tom všem hrál velice důležitou roli. Nikdy jsem mu to za zlé neměl a po všech těch letech jsem si už úplně jistý tím, že nikdy mu to za zlé mít nebudu...






©Voyen Koreis 2013 All rights reserved, veškerá práva vyhrazena,