Vojen Koreis



Jak šel čas...

1 — Anglie (1943-45)
2 — Praha, Berlín (1945-53)
3 — Rodina (18.-21. století)
4 — Krkonoše (1953-62)
5 — Vojna 1962-64)
6 — Karlovy Vary 1964-69)
7 — Londýn (1969-73)
8 — Do Austrálie (1973)
9 — Australanem 1973 —)
10— Český akcent ( — )
11— Výtvarníkem (1980 —)
12— V rádiu (1979-2000)
13— Knihy, knihy (2000—)
14— Moje filosofie ( — )



Knihy které autor vydal v češtině


Poutníci v čase
PDF soubor, 181 stran, vydáno 2009
Zdarma ke stažení (9,0 MB)

Dva anonymní pracovníci organizace vyššího evolučního řádu, o jejíž existenci lidstvo nemá potuchy, vyšlou na Zem dva dobrovolníky, aby zde urychleně prošli kurzem, který se sestává z 22 arkán tarotů. V průběhu se oba protagonisté setkají s různými archetypálními postavami mytologickými a nadpřirozenými bytostmi, také se ocitnou se v neobvyklých situacích, s čímž vším se musí podle svého vypořádat. Jediný kvalifikační požadavek: úspěšný kandidát musí být bláznem!




 

Blavatská a theosofie

První část knihy tvoří biografická studie o Blavatské.

S Jelenou Petrovnou Blavatskou se začíná evoluce duchovního vědomí moderního světa. HPB, jak se jí běžně říkalo, byla postavou kontroverzní. Její příspěvek k vývoji moderního světa je obrovský, z velké části ale zneuznaný. Svět v němž se pohybovala nebyl ještě zdaleka připravený k tomu uznat autoritu a intelektuální převahu ženy nad většinou mužů v jejím okolí. Theosofická společnost, kterou Blavatská založila spolu s plukovníkem Olcottem, oslovila svou náboženskou filosofií ty nejprogresivnější mozky rodícího se dvacátého století.D

ruhá část knihy se zabývá teorií theosofie. 

PDF soubor, 325 stran, vydáno 2013
Šipka 
Zdarma ke stažení (7,9 MB) 

Odkaz: 

www.blavatska.org/



Kabala - Nadčasová filosofie života

Zdarma ke stažení (7,1 MB)


Tato kniha obsahuje názory člověka, který není židovského původu, který vyrůstal v ateistickém prostředí za komunistického režimu a který se o kabalu a o výše uvedené příbuzné obory v oblasti duchovní, se začal vážně zajímat až po odchodu z někdejšího Československa.



Knihy které autor vydal
v angličtině:

Asylum Seekers in Heaven

Psáno anglicky. Hledači asylu v nebi. Humoristický román na faustovské téma si bere na mušku zejména politickou korektnost, která vládne světem na počátku 21. století. Peklo nabízí své služby prostřednictvím dvou ďáblů a jedné ďáblice, kteří užívají moderní metody marketingu. Jejich loajalita vůči svým chlebodárcům je ale sporná...
 

The Kabbalah: a timeless philosophy of life

Anglická verze knihy o kabale, která přrdcházela české verzi.
 

Mephisto and Pheles

Divadelní komedie na stejné téma o hledačích asylu jako shora uvedená románová verze.
 

The Fools' Pilgrimage

Anglická verze Poutníků v čase.

Golf Jokes and Anecdotes From Around the World

Psáno anglicky.
Amatérská golfová kariéra autorova je vskutku zapomenutíhodná. Jeho jméno ale přesto znají dobře mnozí z těch, kteří kdy hráli virtuální golf na svých počítačích. Voyen Koreis totiž navrhl řadu virtuálních hřišť, na nichž hráli a stále ještě hrají hráči z celého světa.

An Introduction to the Study of the Tarot

Voyen Koreis je editorem tohoto vydání knihy o tarotových kartách, která vyšlo poprvé ve dvacátých letech 20.století a která přiblíží vážným zájemcům o symboliku tarotových trumfů jako žádná jiná.

 R.U.R. ( & The Robber / translated from the Czech, edited and introduced
by Voyen Koreis
Překlad do angličtiny dvou her Karla Čapka, z nichž jedna obletěla celý svět, zatímco ta druhá zůstává dodnes jednou z nejpopulárnějších na českých jevištích, zatímco svět ji téměř nezná.


Překlad do angličtiny knihy, kterou milovaly a milují celé generace mladých českých čtenářů.



Množství jiných existujících autorových překladů, jak do češtiny tak i do angličtiny, na tomto místě uvedeno není








Druhá smrt Orfeova


Moře


Přízrak


Myšlenka


Amfitrité


Abstraktní #3


Anima Mundi


Tři grácie


Eukalyptový háj


Mimozemšťan


Byron Bay


Byron Bay 2


Byron Bay 4


Stromy po požáru


Les


Binaburra


Cannungra


Maleny


Moře #6


Isis a Osiris


Král a jeho šašek


Král a jeho šašek 2


Pygmalion


Zrodil se Homunkulus


Spektrum


Strom života


Abstraktní #14




Obrazy vytvořené na počítači:


Setkání v prostoru


Planeta


Duch Franze K.


Myš


Mimozemská krajina
se zříceninami



Blakeova spirální galaxie


Gorily na Měsíci



Věčný poutník


Měření kosmického vejce






1 — Anglie (1943-45)
2 — Praha, Berlín (1945-53)
3 — Rodina (18.-21. století)
4 — Krkonoše (1953-62)
5 — Vojna 1962-64)
6 — Karlovy Vary 1964-69)
7 — Londýn (1969-73)
8 — Do Austrálie (1973)
9 — Australanem 1973 —)
10— Český akcent ( — )
11— Výtvarníkem (1980 —)
12— V rádiu (1979-2000)
13— Knihy, knihy (2000—)
14— Moje filosofie ( — )




Voyen Koreis: King and his Jester, (Král se svým šaškem). Olej na plátně, 1985 - nachází se ve sbírce Ipswich Art Gallery


     K výtvarnictví jsem po víc než prvních 30 let svého života nijak zvlášť netíhl. Když jsme, ještě na národní škole, mívali hodiny kreslení, jako talent jsem se docela jistě neprojevoval, spíš naopak. Malovat vodovkami na čtvrtky papíru nějaké kytičky, což bylo to co po nás učitelka většinou chtěla, mě ani trochu nebavilo. Vzpomínám si ještě, že o něco později na gymnasiu jsem tu a tam načrtl nějakou karikaturu, jen tak k pobavení spolužáků a to bylo asi tak všechno. Ovšem, propadl jsem brzy zpěvu a divadlu, což pohltilo veškerý můj čas i tvůrčí energie. Když jsem se později dostal do Londýna, té původní intenzity začínalo postupně ubývat a počal jsem věnovat víc času návštěvám galerií, jichž byly v tomto městě spousty. Pořád by mě ale ani nebylo nenapadlo, že bych se sám pokusil něco vytvářet.

     Pavel Forman: Provenience
  
  Forman a Uttl

    Nedlouho poté kdy jsme dorazili do Austrálie, seznámili jsme se s jedním českým výtvarníkem jménem Miroslav Uttl, který zde s manželkou již přebýval od roku 68 či 69. Uttl se specializoval zejména na keramiku a po nějaký čas pracovali jako tým spolu s Pavlem Formanem. Forman (1920-2008), který byl starším bratrem (asi o dvanáct let) filmového režiséra Miloše Formana, se přemístil do Brisbane v roce 1968, poté kdy jeho bratr, který už v té době začínal být mezinárodně uznávaným, se rozhodl nevrátit se do tehdejšího Československa. Zažil toho prý za války dost (oba rodiče zemřeli v koncentráku), aby si nedokázal dát dohromady co si vyžadovala situace. Brisbane si Forman starší vybral za své budoucí působiště takto: v Praze se kdysi dávno seznámil s manžely Maximovými, kteří tam studovali po válce medicinu. Ti oba pocházeli z Jugoslávie, odkud se později přemístili do Austrálie, kde si v Brisbane otevřeli ordinaci. Protože mluvili česky, měli Mara a Bosko Maximovi dost pacientů mezi zdejšími Čechy — sám jsem u nich párkrát byl. Pavlovi Formanovi napsal po dlouhých letech odmlčení Bosko Maxim, že se jim zde oběma vede dobře, že  jim tu ale chybí jedna věc a sice Pavlovy obrazy. V té době, uprostřed 60 let, nebylo snadné ze země vycestovat, dohodli se tudíž na tom, že Forman Maximovým namaluje nějaké obrazy, když tentýž ho pozve do Austrálie a zaplatí mu cestu. Oficiálně, Forman sem potom jel na půlroční studijní cestu. Když za čas po jeho návratu došlo k srpnovým událostem, po nichž se jeho mladší bratr rozhodl zůstat v Americe, Pavel Forman také neváhal a krátce po invazi kdy, jak již víme, se dalo zařídit skoro všechno, odvezl rodinu do Brisbane, kde se mu tehdy moc zalíbilo. Usadili se zde rychle a pořídili si dům na Kangaroo Point, přímo naproti středu města na opačné straně řeky, v němž už zůstali — potřebovali být blízko města, Pavel se nikdy nenaučil řídit auto. K domu později přikoupili i dům vedlejší, který se v roce 2004 objevil v Hřebejkově filmu Horem pádem, v němž měl Pavel Forman, vedle svého synovce Petra, také svou první a jedinou filmovou roli.

 




Jedna z keramických plastik, které vytvořili P. Forman s M. Uttlem
 


    Mirek Uttl s manželkou Naďou sem přišli zhruba ve stejnou dobu. S Formanem, s nímž byl přibližně stejného věku, necelých padesát let, se dal Uttl dohromady a po nějakou dobu pracovali společně, hlavně na zakázkách ke keramickým výzdobám některých nových budov. Myslím, že Forman, s nímž jsem se seznámil až o něco později, od Uttla dost pochytil po stránce techniky keramické výroby; předtím byl především malířem. Když jsme sem přijeli v 73. roce a brzy nato se s nimi seznámili, byli ale manželé Uttlovi už rozhodnuti k tomu využít amnestie, kterou čs. vláda vyhlásila do konce r. 1973 a vrátit se domů. Prostě jim to tu nesedělo, chyběly jim filosofické debaty ve společnosti umělců, postrádali tu českou, či spíše evropskou, uměleckou atmosféru. Mirek Uttl  si jako umělec už sice získával určité jméno, i když zakázek zrovna geometrickou řadou nepřibývalo a spolu s dospívající dcerou asi často záviseli na tom, co vydělala Naďa tím, že řídila taxi. Což nebylo pro ženu právě tím nejbezpečnějším způsobem vydělávání peněz, ani v tehdejší poměrně klidné době. Široko daleko také nebylo nikoho s kým by se mohli bavit o umění. Ani Pavel Forman na takovéto diskuse příliš nebyl, jak jsem sám zjistil, byl vždy spíš praktikem než teoretikem, byl umělcem intuitivním, kterému by rozebírání teorií o umění spíš připadalo jako ztráta času. Snad proto se také nikdy úplně neusadil a neustálil na žádném stylu, podle něhož by se mohl okamžitě identifikovat, maloval či vytvářel prostě to, co ho napadlo.

    Uttl naproti tomu byl typem cerebrálního umělce a teoretizování ho zajímalo skoro stejně jako samotné výtvarné práce. Do partnerství těchto dvou jsem sice neměl příležitost moc dobře nahlédnout, myslím si ale, že z výše uvedených důvodů to mezi nimi nikdy příliš moc neklapalo, že je asi, tak jak se to dělo mnohým z nás tady z počátku, drželo pohromadě hlavně jen to češství. Byl jsem sice poněkud skeptický v tom, jak se Uttlovým podaří znovu se do té zidealizované české umělecké společnosti vtělit, rozmlouvat jsem se jim to ale nesnažil. Jak už s oblibou tvrdíval pan mlynář: proti gustu žádný dišputát. Pavel Forman mi později o Uttlovi tvrdil, že to byl "fízl". Měl to podložené také tím, že se Uttl údajně po návratu do socialistického ráje kál veřejně v televizi. To poslední by mě nijak zvlášť nepřekvapovalo, nic jiného by se asi od něho v jeho situaci ani čekat nedalo. Kdo se chtěl vrátit, musel učinit veřejné pokání, zejména pokud měl aspoň nějaký veřejný profil. Víme přece, že, koho chleba jíš... Návrat českého umělce z kapitalistického pekla do náručí socialistické vlasti, navíc uprostřed údobí tzv. "normalizace", byl jistě vítaným nástrojem propagandy.
Protože taková už to byla doba.

      Uttlovi bydleli v Balmoralu, což je čtvrť poměrně blízko ke středu města, dnes už velice žádoucí. Uvažovali jsme tehdy o tom, že bychom od nich koupili dům, který už nějaký čas vlastnili, pochopitelně s hypotékou a kde měl Mirek zařízenou pod domem keramickou dílnu s pecí. K té elektrické peci měl, myslím, lepší vztah, než k celé Austrálii; dokonce uvažoval o tom, že by si ji nechal převézt do Česka. To ovšem praktické nebylo. Kdyby bylo vyšlo to, o co jsme usilovali a my jsme mohli koupit Uttlových dům včetně té pece, asi bych se byl dostal k výtvarnictví podstatně dřív než jak k tomu nakonec došlo. Nebylo nám to ale souzeno, v té době se to nedalo po finanční stránce zařídit, byli jsme zde příliš krátkou dobu a banka nám proto půjčit nechtěla. Za jinou bankou už jsme nešli, protože mezitím přivedl agent Uttlovým kupce, takže jsme se museli stejně takovýchto plánů vzdát. Co mi tato poměrně krátká známost dala, byla ale příležitost trochu nahlédnout do alchymistické laboratoře keramika, který věděl co dělá. Což se mi později hodilo.

      Uttlovi tedy někdy kolem vánoc 73 odjeli tam, odkud mně po dlouhá léta stíhaly jen "emigrantské sny". Těm se nevyhnul snad žádný z nás kteří jsme odtamtud odešli, aspoň ne ti s nimiž jsem o tom hovořil. Člověk se v takovém snu typicky nacházel "doma", problém byl ale v tom, že nevěděl, jestli je tam permanentně nebo jestli ho zase pustí ven. Přitom mu žádné přímé nebezpečí nehrozilo, byl tu jen ten všudypřítomný pocit, že jste tam uvězněni, ta nejistota jestli se ještě kdy podíváte jinam. Žádný horror, pouze psychologické drama. Sen, zpočátku velice častý, se postupně stával méně frekventovaným, trvalo to ale celá dlouhá léta, než z programu mého nočního promítacího plátna úplně zmizel. Snad až po víc než dvaceti letech, v době, kdy se v Česku už změnil režim a člověk tam mohl jet bez obav.

Postupně jsme zapadali do zdejší krajanské společnosti, která se skládala ze Staročechů — těch kteří sem většinou přijeli brzy po válce a z nás
o generaci mladších, kteří jsme se zde teprve zaváděli. Scházela se nás po několik let širší společnost asi dvaceti pravidelně každého pátečního večera, každý z nás jsme měli nějaké zaměstnání, při němž jsme se každý podle svých schopností lépe či hůře pro-koktávali anglicky; potřebovali jsme si aspoň jednou týdně promluvit také česky, prostě se vykecat. Povídalo se přitom, hrálo se na kytary, zpívalo se, atd. Ti dobrodružnějších povah dokonce jezdívali  trampovat — párkrát jsme s nimi byli, zjistili jsme ale brzy, že tohle pro nás není. Trampem jsem se nikdy nestal, tím musí být člověk duší. Jím byl z mých českých známých pouze Kim Novák, který dokonce po mnoha letech ztvárnil postavu kvintesenčního trampa ve filmu Tomáše Vorla Z města cesta, jak jsem až poměrně nedávno zjistil.

   Nebylo to ale trampství, které by nás drželo pohromadě, bylo to ono již zmíněné češství. I když postupem času si lidé zde našli své vlastní sféry které jim vyhovovaly, přesto vše vazby tehdy vytvořené přestály mnohé. Dokonce se konalo několik sjezdů této společnosti (ta nejposlednější jen asi před třemi roky), k nimž se sem do Brisbane dostavili i lidé, kteří už dávno žijí například v Melbourne. 

    Začínám malovat

   Ale zpět k výtvarnictví. Teprve když jsem se už nacházel v Austrálii asi tak pět šest let, když jsme se dostali přes řadu počátečních existenčních problémů a hlavně, když už začínalo být dosti jasné, že se k divadlu či ke zpěvu zde stěží už kdy dostanu, napadlo mě, že by třeba nebylo tak špatné trochu se jím zabývat. Nutkání to bylo zpočátku jen velice nesmělé, postupně ale začínalo sílit. Jednoho dne jsem si pořídil sadu základních akrylových barev, nějaké štětce a kus plátna, které jsem si natáhl na vlastní rukou vyrobený nepříliš veliký rám a začal jsem malovat. Potom jsem si připravil větší plátno a později ještě větší. Brzy jsem přišel na to, že akrylové barvy tuhnou v tomto prostředí trochu příliš rychle, takže jsem přešel z větší části na barvy olejové. Netrvalo to dlouho a také jsem si pořídil keramickou pec, podobnou té jakou míval kdysi Uttl. Mezitím jsem si občas hrál s keramickou hlínou a vytvářel jsem různé sošky, které mi Pavel Forman ochotně vypaloval ve své peci, která v té době už byla několikeronásobkem původní velikosti a měla i k tomu odpovídající výkon. Ukazoval jsem mu také některé ze svých malířských výtvorů a dostávalo se mi z jeho strany povzbuzení, spolu s instrukcemi.

     Když se nad tím dnes zamyslím, nepostrádá to logiky. K tomu, aby se člověk mohl předvádět na jevišti, potřebuje obecenstvo. To se sice nachází všude, jen ale potenciálně. Musíte si nalézt místo kam je můžete pozvat, zaujmout je natolik, aby přišli znovu a přivedli sebou jiné lidi, atp. To je sice možné, pokud vám nevadí vystupovat a případně se živit jako pouliční  bavič příležitostného obecenstva, tohle pro mne ale nikdy nebylo. Jinak potřebujete na to lidi, aspoň několik, skupinku podobně zaujatých lidí jako jste vy. Ty lze sice nalézt, jen ale v určitý čas, v určitém místě a ještě k tomu s jistou dávkou štěstí. Či snad předurčení? Pointa je v tom, že tímhle procesem jsem už jednou prošel a to v zemi kde se člověk domluvil mateřským jazykem; přesto mi to trvalo nějaký čas než jsem se někam dostal. Zde bylo všechno jinak, lidé měli jiné zázemí, jiný vkus, prostě byla to jiná kultura — navíc tu byl ten všudypřítomný akcent v mé angličtině, který byl dalším brzdícím elementem. Kromě toho všeho už tu asi ani nebyl ten  pravý mladistvý zápal. Konečně, bylo mi už nějakých pětatřicet.

     S výtvarným uměním se to má jinak než s divadlem. Nejenže tu na nějakém cizím přízvuku nezáleží, teoreticky nepotřebujete vůbec ovládat jazyk té země v níž se právě nacházíte. Když něco namalujete, nakreslíte  či uplácáte z hlíny a vypálíte a pokud to sedí a má to lidem co říci, najde si to k nim dříve či později cestu jaksi samo o sobě. Či snad jen s trochou úsilí. A trochou štěstí. Můžete ale také tvořit a tvořit, klidně po celá dlouhá léta, zcela bez obecenstva a aniž byste se pokoušeli o to, nějak to své umění udat. Potkal jsem dost takových umělců. Pokud se nějakým způsobem dokážete uživit, potřebujete už jen poměrně málo peněz na základní materiály. Nakonec vás buď někdo objeví nebo zůstanete neobjeveni jako van Gogh, který za svého života prodal tuším jen jeden jediný obraz. Já jsem také nic neprodával; o tom, že bych kdy malováním živil jsem ani neuvažoval. Prošel jsem několika zaměstnáními, hlavně jako obchodní cestující. K tomu se po čase přidalo tlumočnictví, když mě počala příležitostně zaměstnávat státem vedená služba přistěhovalcům, kterých zejména počátkem 80-tých let začalo utěšeně přibývat. To byla ta třetí vlna uprchlíků, kteří většinou sem chodili přes Jugoslávii.


    Pracujeme jako pečovatelé


Rozhodli jsme se s Dášou oba jít pracovat do nedalekého střediska známého jako Basil Stafford, kde jsme se starali o děti a mladé lidi, kteří vesměs patřili do kategorie politicky korektně zvané "mentálně postižení". Většina z nich si vyžadovala neustálý dozor, takže se zde pracovalo na směny, ranní od šesti, odpolední od dvou a případně nejméně náročnou noční směnu. Když jsem se trochu vypracoval, stal jsem se jedním ze čtyř lidí, kteří jsme měli na starosti šest mladých mužů od 17 do 25 let, kteří bydleli v jednom z domů stojících v několika skupinkách uprostřed udržovaného, park spíše připomínajícího buše. Se všemi z nich se dalo nějak domluvit, když ne řečí tak aspoň posunky, jejich IQ stěží dosahovalo 50, spíš jen asi 40; na této úrovni je tohle těžko měřitelné. Nejvyspělejší z nich, Michael Mullins, měl mentální věk asi tak 3-4 letého dítěte, čili dalo se s ním skoro normálně konverzovat. Spoléhat se na něho ale příliš nedalo. Pár z těchto hochů mělo sklony k tomu stát se mladistvými delikventy, což je na této úrovni jakýmsi pravidlem — čím vyšší IQ tím větší rané sklony k zločinnosti. Po celý čas zde se mi nic opravdu zlého nestalo, pouze jednou jsem dostal od jednoho z rezidentů docela slušnou ránu do žaludku, to když jsem si nedal patřičný pozor. Od té chvíle jsem už věděl, že při této práci člověk musí mít neustále oči vzadu na hlavě, či ještě lépe, mít je vytrénované k tomu aby dokázaly opisovat kruhy.

    Základní plat nebyl sice nijak zvláštní, s různými příplatky za směny, za práci o víkendech, atp., se to ale docela slušně nastavilo. Navíc tu byla jedna veliká výhoda. Byli jsme totiž vedeni jako státní zaměstnanci, což je pro finanční instituce ten nejsolidnější status. Jakmile byl po uplynutí zkušební doby člověk přijat natrvalo, nebylo snadné jej ze zaměstnání propustit, čehož někteří mazaní ulejváci využívali jak se dalo. Chodili si potom do práce jen když se jim zachtělo, vybírali si v rámci možností jen ty nejlépe placené směny, při nichž dělali jen to úplné minimum jaké jim prošlo, atp. Trvalo to někdy i roky než se rigidnímu systému podařilo se jich zbavit. V jednom krajním případě, který jsem měl dennodenně před očima  zatímco jsem tam pracoval, jeden cynický a po většinu času až po skřele nadrogovaný muž kolem třicítky, takto dokázal v místě přežívat i se svou pracovní morálkou daleko pod hranicí únosnosti po celý ten čas. Na pokusy vedení o to se ho zbavit, reagoval vždy novými a novými odvoláními, pečlivě a chytře konstruovanými a vedenými přes odborářskou organizaci. Teprve nějaký čas poté kdy jsem odtamtud odešel, jsem se doslechl, že
na chudáka Colina přece jenom dosedla tdo té doby gumová bota systému, aby ho konečně nelítostně zašlápla. Opomenul totiž zaplatit odborům své příspěvky...

    Platy nás obou se sčítaly, takže jsme si mohli vypůjčit mnohem víc peněz než předtím, čehož jsme také využili. Jednak jsme si pořídili nový dům v mnohem lepší čtvrti, také jsme ale k němu přidali další, který jsme pronajímali a který nám takto nepřímo nájemníci bance spláceli. Později ještě jiný. V tomto zaměstnání jsme oba vydrželi asi čtyři roky; o moc déle to ani nešlo. Handicapovaní lidé s nimiž člověk pracuje jsou totiž jakoby takovými malými upíry. Jistěže ne všichni, ale v každé skupině se nějací najdou
a ti vám potom pomalu ale neustále odsávají energii.. Dokud té má člověk zpočátku dost, nevadí mu to příliš. Po čase se to ale pozná a tak jsem si brzy všiml, že většina zaměstnanců patřila k jedné ze dvou základních  kategorií. V té první byli většinou mladší lidé, často ženy, kteří tuto práci viděli jako životní poslání. Alespoň zpočátku. Po čase, jak jim začínala ubývat energie, čekalo je těžké rozhodování. Buď podali výpověď a našli si nějaké jiné poslání nebo přešli do té druhé kategorie. V té se nacházeli ti, kteří se na tuto práci dívali především jako na práci, na způsob obživy. Znamenalo to ubrat podstatně na entuziazmu, nesnažit se o to být spasitelem lidstva. Prostě přežívat, stát se pragmatisty, když už ne přímo cyniky. K tomu došlo obvykle asi po třech, maximálně čtyřech letech strávených v tomto zaměstnání. Výjimky téměř neexistovaly. To se stalo i nám a vyřešili jsme to tím, že jsme odešli. Stát se cynikem by mi bylo nesedělo. Po této životní epizodě ale jsem přesvědčen o jednom: kdyby každý člověk měl příležitost v takovémto zaměstnání pobýt aspoň nějaký ten měsíc, díval by se na celý život z úplně jiného hlediska. Vážil by si především ještě mnohem víc toho, že se narodil zdravý a bez handicapu. O tom ale trochu víc v poslední kapitole o mém filosofickém postoji k životu.

   







     Náš dům v Ipswichi byl klasický queenslandský v koloniálním stylu, pravděpodobně postavený někdy v 60-tých létech 19. století, kdy asi patřil řídícímu učiteli prvního gymnasia v tomto státě.

  
    Moje první výstava

    Dáša si opět našla místo v kanceláři, já jsem po nějaký čas prodával ořechy v různých formách, jak pro chuť tak k vaření, k čemuž jsem si pořídil franšízu. Přestěhovali jsme se do města Ipswich, které už tehdy prakticky splynulo s Brisbane, kde jsme nalezli krásný, víc než sto let starý dům (obr. nahoře), v klasickém koloniálním stylu s širokými verandami po délce tří stran, který nám učaroval. Já jsem si v něm zavedl ateliér a dal jsem se vážně do malování. V době kdy jsem pracoval v Basil Staffordu, jsem už začal stupňovat své malířské tempo a vystavoval jsem při různých příležitostech jednotlivé obrazy či malé skupiny obrazů. Nyní jsem se ale už cítil být hotov k tomu mít své první "one man show". Vybral jsem si k tomu jednu poměrně novou galerii ve West Endu, čtvrti která se už začínala  pomalu stávat trendovou. V jedné podlouhlé místnosti, kde býval původně nejspíš obchod se smíšeným zbožím, jsem  spolu s nějakými keramikami v květnu 1984 vystavil celkem asi dvacet obrazů, některé z nich poměrně veliké, největší asi 150x120 cm. Zdrojem inspirace mi v této fázi byl především německý/americký abstraktní malíř a učitel mnoha malířů nové poválečné generace Hans Hofmann. První večer dopadl celkem dobře, prodalo se tuším asi šest obrazů, což pro mne znamenalo, že jsem už měl pokryté výdaje s celou výstavou. Ta trvala celkem tři týdny, po prvních několika dnech se ale návštěvnost ztenčila a dál už se prodalo jen pár obrazů. Dostalo se mi ale vzpruhy v podobě vážené starší dámy,  která se dostavila asi za týden a z níž se vyklubala Gertrude Langer, hlavní kritička nejdůležitějšího queenslandského deníku Courier Mail.

   

Gertrude Langer, portrét od Nana Petersona se nachází v Australské národní knihovně a v lecčemž mi připomíná portréty dam z vídeňské společnosti Gustava Klimta.
 
   
Gertrude Langer

    Gertrude Langer se narodila v roce 1908 do židovské rodiny ve Vídni, kde také vystudovala filosofii a historii umění, studovala i na pařížské Sorbonně. Do Austrálie přišla v roce 1939 se svým manželem, který se stal jedním z nejuznávanějších architektů v této zemi, zemřel ale už v roce 1968. Langerové se dostalo uznání jako nejlepší kritičce umění kterou tento stát měl a každoroční přednáška v Queenslandské státní galerii tudíž nese dnes její jméno. Věhlasná dáma si prohlédla moje obrazy a okamžitě rozpoznala vliv Hanse Hofmanna, což ji zjevně vůči mně naladilo kladně. Řekla mi (po straně, aby to majitelka galerie neslyšela), že moje obrazy i keramické plastiky které jsem rovněž vystavoval, se v této malé galerii ztrácejí, že marním čas zde na předměstí a že bych měl vystavovat jinde. A slíbila, že to zařídí. Hned den nato slib splnila, když mne vzala k řediteli Community Arts Centre na George Street uprostřed města, kde s ním pro mne dohodla výstavu na září, tedy jen asi za necelé čtyři měsíce. Tolik času jsem tudíž měl k vytvoření dostatečného množství obrazů vhodných k vystavování (nechtěl-li jsem se příliš opakovat), abych jimi dokázal zaplnit několikanásobné prostory. Začal jsem se tedy ohánět. Na Gertrude Langer jsem zřejmě musel udělat docela slušný dojem, protože mi nabídla, abych ji provázel při jejích prohlídkách nově otevřených výstav v městě, které vykonávala pravidelně jednou týdně, aby o nich napsala recenze. Podmínka: budu jí dělat šoféra. Pochopitelně, že jsem přijal a dost jsem se přitom myslím naučil.

     Výstavu jsem nazval The Colour of Music, barva hudby, protože mi v těch obrazech šlo zejména o sladění barevných variací s hudebními melodiemi. Gertrude Langer se dostavila podle svého zvyku v úterý, prošla se po sále, napsala si nějaké poznámky, trochu se mnou podiskutovala. Vyprovodil jsem ji z budovy ven, dolů výtahem, až na ulici. Nedaleko bylo stanoviště taxíků, k němuž se ubírala. Hleděl jsem na ni jak se pomalu vzdaluje, osamělá postava na v té chvíli náhodou úplně prázdném chodníku a napadlo mě přitom, jaká to je milá, hodná, stará paní! To bylo naposledy co jsem ji viděl. Pár dní nato zemřela, když s několika přáteli odjela na několik dní k pobytu v Bina Bura, což je  nedaleké horské středisko v prostředí deštného tropického pralesa. Když se nedostavila k večeři, šli za ní do její chatky, kde ji nalezli mrtvou po srdečním infarktu. Moje výstava se ukázala být tou poslední ze stovek, snad i tisíců, při nichž byla recenzentem. Kritika, která se v ten stejný den objevila v novinách, byla ale kladná, takže vinu za smrt její původkyně si snad dávat nemusím!

    Další výstavy

   Ozval se telefon a nějak jsem v tom okamžiku věděl, že je to něco důležitého. Na konci drátu  jsem slyšel kultivovaný zvučný hlas, který jsem znal velmi dobře, trvalo mi ale pár vteřin než jsem si uvědomil o koho se jedná. Howard Ainsworth. V jistý čas ho býval náš dům plný, protože četl pravidelně zprávy jak v rádiu tak i ve veřejnoprávní televizní stanici ABC. V té době ale už v televizi nebyl, soustředil se na stará kolena jen na rádio, kde mimo jiné měl už po nějaké ty roky pravidelný a v kruzích skutečných milovníků klasické hudby velice populární, sobotní pořad nazvaný Music Lover's Choice, výběr milovníka hudby. Howard chtěl vědět, jestli bych byl schopen o nadcházející sobotě v jeho pořadu vystoupit, místo někoho kdo musel náhle odřeknout. Jednalo se o 90-ti minutový pořad hudby podle mého výběru, proložený povídáním o hudbě i o mně, tedy jakési dosti podstatné interview, navíc vedené super-zkušeným člověkem. Pochopitelně, že jsem souhlasil a v pořadu jsem s úspěchem vystoupil. Měl jsem přitom příležitost jednak k propagaci české hudby (ne, že ta by tu v Austrálii byla nějak zanedbávána, spíš naopak) a také k tomu, udělat si propagaci ke své výstavě. S Howardem jsem se od té doby setkával celkem pravidelně; po nějaký čas dokonce denně, když jsem připravoval programy zdejší stanice klasické hudby 4MBS, kde se on stal programovým ředitelem poté, kdy z veřejnoprávní ABC odešel do penze. Howardovi je dnes už dost přes osmdesát,
jeho nadále zvučný a výrazně osobitý hlas je stále ještě skoro denně možné slyšet na této stanici; navíc jezdí jako zvláštní průvodce při exkluzivních zájezdech po slavných hudebních centrech světa, přičemž Prahu považuje za jeden ze zlatých hřebů těchto výletů.

     Ve stejné galerii jsem měl ještě jednu výstavu asi o rok později, kterou jsem nazval Paradise of the Heart, ráj srdce, což je druhá část názvu Komenského Labyrintu. Stejně jako u Komenského i zde se jednalo o téma "věčného poutníka", které vidím jako zásadní pro hledače universální pravdy, mezi něž se počítám. Noviny Courier Mail už měly novou recenzentku Kate Collins, která dokonce přijela i s fotografem do mého ipswichského ateliéru. Napsala potom dlouhou a velmi kladnou recenzi spojenou s biografií. Tato výstava měla také docela slušný úspěch, vedla navíc i k několika dalším, včetně retrospektivní výstavy mých prací v Městské galerii v Ipswichi, nazvanou Concentric Universe, soustředný vesmír, pro niž z mých obrazů již vybíral ty
vhodné k vystavení zkušený profesionální kurátor Stephen Rainbird, který dnes vede hlavní univerzitní galerii.



Galerie města Ipswich, kde jsem měl souhrnnou výstavu 
  

  
    Vybíráme školu pro syna

    Paní Langrová mi kladla na srdce především toto: pokud se hodlám uživit jako výtvarník, musím počítat s tím, že budu také učit, že učiním svůj ateliér přístupný veřejnosti. Umělců, kteří se uživí jenom prodejem obrazů, podle ní je pouhá hrstka. Zařídil jsem se tedy podle její rady. Koupili jsme tehdy dům v brisbaneské čtvrti Oxley, kam jsme se přestěhovali. Mezitím se nám totiž narodil syn Darius a chtěli jsme mít blíž k  soukromým výchovným institucím o nichž jsme si představovali, že bude navštěvovat. Dopadlo to ale trochu jinak. Nejprve jsme měli na mysli Waldorfskou školu (ty zavedl jejich
původce Rudolf Steiner i v Čechách ), jejíž otevření se připravovalo a kde jsme se oba stali členy přípravného výboru. Jenže, školu unesla manželka jednoho rádoby-politika a vizionáře hnutí New Age, když se s manželem přestěhovali jinam, na opačný konec města, kde je škola dnes umístěna. Nešť, řekli jsme si a syna jsme zapsali do školy vedené podle metod Marie Montessori. Škola už fungovala, stavěly se ale pro ni právě nové budovy. Jak Waldorfská tak i Montessori metody vycházejí totiž z podobného filosofického stanoviska. a oba jejich tvůrci nám byli blízcí z filosofického hlediska. Darius chodil do Montessori školy asi dva roky, když došlo k jinému zvratu. Malá skupinka rodičů, kteří se cítili být středem světa, rovněž ovládla školní výbor a podařilo se jim vyštípat jediného v tomto oboru opravdu zkušeného a pro tento vzdělávací systém zapáleného učitele/ředitele, bez něhož škola nutně musela ztratit svůj zásadní směr. Ten podal výpověď a naprosto rozmrzený přešel ke státnímu školství. Poučeni, syna jsme také přihlásili do normální státní školy. Nakonec vystudoval žurnalistiku a pracuje v PR na zdejší univerzitě, v Australském výzkumném ústavu pro biochemii a nanotechnologii.
        


Vchod do mého ateliéru v Oxley. Okno z barevného skla nad dvveřmi jsem si navrhl a vyrobil sám.


    Učím výtvarnictví

  Přes takováto zklamání, Montessori systém, který je podle mého názoru vynikající, jsem uplatňoval i ve svém ateliéru v Oxley, kde jsem učil děti i pořádal kurzy pro dospělé. V podstatě šlo o to, dát svým žákům příležitost k tomu být tvořivými a, aspoň zpočátku, je nezavalovat žádnými teoriemi ani předem určenými učebními plány. Přednost se zde dává tomu, aby si každý člověk vytvořil svůj vlastní, individuální prostor. V praxi to znamenalo, že jsem jim dodal základní materiály, jako barvy, masonitové desky natřené základní bílou barvou i hrnčířskou/sochařskou hlínu a nechal jsem je dělat to, co si dělat přáli. Nedával jsem jim tudíž žádné úkoly, jako malování kytiček, což bylo to co mě kdysi od malování ve škole odradilo. Musel jsem být ovšem stále přítomný a připravený poradit, či spíše inspirovat. Žactva přibývalo a v jednu dobu, kolem roku 1990, ke mně chodívalo už víc než padesát žáků týdně. Vím o několika z nich, kteří vyhráli různé soutěže a kteří později šli studovat umění či architekturu. Ovšem, stále zde platí to, co už říkávala moje matky — mnoho povolaných, málo vyvolených!

    Komunistický režim vzal ve staré vlasti za své a my jsme mohli opět tuto zemi navštívit. Odjeli jsme z Austrálie téměř na dva měsíce a spojili jsme návštěvu v Česku s cestou do Řecka, země která byla kolébkou kultury v níž jsme vyrostli. Po návratu do Brisbane jsem se sice krátce pokusil znovu vybudovat svůj předtím zavedený, nyní ale v troskách ležící vyučovací systém, přišel jsem ale brzy na to, že už v tom nemám srdce tak, jak jsem jej měl předtím. Byly zde ale ještě i jiné důvody k tomu, abych se přestal zabývat soukromým vyučováním. Zákony se v nedávno uplynulých letech podstatně změnily a sice v tom smyslu, že zde byl zaveden právnický systém podobný tomu jaký existuje v USA. To znamená, že tu už také máme smutně proslulé "ambulance chasers", honiče ambulancí, což je posměšný výraz pro právníky, kteří pracují na provizi. Následkem toho podstatně přibylo lidí, kteří se domáhají různých finančních kompenzací za cokoliv, co se jim nebo jejich dětem mohlo nebo také ani nemuselo stát. K tomu, abych měl v tomto směru klid, bych musel mít svůj ateliér draze pojištěný proti podobným pohledávkám které, protože nemusí nic nikomu předem platit, si dnes může dovolit vznést celkem kdokoliv.
Mít ve svém domě žáky se následkem toho stalo značně rizikovým podnikáním. Nehledě na to, že by to znamenalo různé inspekce, které by musel člověk přestát, aby k tomu dostal povolení.

     Osud měl ale už pro mne vyhlédnuté jiné cesty. V roce 1992 koncem listopadu zemřela moje matka — jel jsem do Česka asi na měsíc, abych mohl zařídit pohřeb, pozůstalost, zlikvidovat její byt a udělat tisíc jiných věcí jaké se takovýchto případech udělat musejí. Při té příležitosti jsem měl také jednání v České televizi, kde jsem získal smlouvy k překladům několika pořadů o hudbě, tanci, atp. Když jsem se začal shánět po psacím stroji, který by dovedl psát česky, dostalo se mi rady, abych si místo toho pořídil rovnou počítač. Pořídil jsem si tedy počítač a s ním se začala v mém životě nová éra, kdy do něho ve velkém vstoupily knihy. Otevřel se také přede mnou úplně jiný, nový svět!

    Počítačový design

    Nedlouho poté kdy jsem si pořídil computer
, přešel jsem také na počítačový golf. Ne snad proto, že bych byl líný, neměl jsem ale na vybranou. Zhruba v té době jsem si poranil rameno; to když jsem se snažil na dětském hřišti přehodit dětskou houpačku zpět přes vodorovné břevno, kolem něhož ji jakýsi vandal omotal. To už jsme měli syna Daria, který se narodil 1985. Že mi jediná taková fyzická akce znemožní hrát mou oblíbenou hru, která mě navíc pomáhala se udržovat v dobré tělesné kondici, jsem v té chvíli netušil. Vazivo v ramenním kloubu se ale přitom nějak poškodilo a už se to nikdy úplně nespravilo. Postupně se připojila artróza a s tím byl také konec golfu, protože zdravá ramena jsou asi to nejdůležitější, co člověk při golfovém švihu potřebuje. Zjistil jsem ale zanedlouho, že se kolem golfu dají dělat úplná kouzla na počítači. Nejprve jsem hrál sám, jakmile jsem ale získal internet, začal jsem se celkem pravidelně zúčastňovat turnajů, které se tam konaly každodenně. Netrvalo dlouho a počal jsem při nich dominovat. Pokud jsem turnaj přímo nevyhrál, málokdy jsem se umístil hůře než třetí či tak podobně. Počítačová golfová komunita byla daleko největší v Americe, kde jsem si brzy získal jméno jako nejlepší Australan. Následkem toho mě neustále někdo vyzýval k utkáním, takže už se to stávalo dost monotónním. Když jsem byl potom veřejným hlasováním na jednom z hlavních golfových webů zvolen do síně slávy — Američané si na takovéto věci náramně potrpí — neměl jsem si v tomto směru celkem už co dokazovat.

    Počítačový golf mě ale bavil natolik, že jsem si našel něco jiného i když souvisejícího — golfový design. Internetové turnaje se hrají na hřištích, která ovšem musí někdo vytvořit. Existuje proto dosti elitní skupina návrhářů, kteří se zabývají jen tímto a ničím jiným, někteří z nich i profesionálně. Rozhodl jsem se, že se mezi ně nabourám. V té době existovaly tři hlavní programy, či chcete-li, počítačové hry, které se výhradně zabývaly golfem. Pokud jste se zajímali vážně o design, mohli jste od výrobců hry získat také editor, v němž se dala hřiště vytvářet. Nás designery si výrobci hry dost hýčkali — hned se jakmile vznikla tzv. Alpha verze, dávno předtím než přišla Beta verze, což bývá skutečná zkušební verze programu, už nám ji posílali, abychom jim mohli dávat připomínky. Bylo docela zajímavé zúčastnit se vývoje v těchto fázích.

    Pokaždé když potom vyšla oficiální nová verze hry, většinou jednou do roka a tak měsíc před Vánoci, aby bylo golfovým tatíkům co koupit, s ní vyšlo také několik golfových hřišť. Obvykle to byly repliky existujících věhlasných hřišť, jakými jsou například St Andrews, Royal St Annes či Troon v Británii nebo Augusta National, či Pebble Beach v Americe. Designeři se přitom dělili na dvě hlavní skupiny. Jedni se soustřeďovali na to, aby vytvářeli repliky skutečných hřišť, pokud možno těch nejznámějších, což ovšem nebylo vždy tak snadné, protože leckdy k tomu potřebovali získat od relevantního klubu povolení, jinak by riskovali porušení autorských práv. Přišel jsem záhy na to, že tento způsob návrhářství by mě moc nebavil. V zásadě se jednalo o mravenčí práci, při níž důraz byl na tom, aby se v rámci možností dosáhlo co nejbližší podobnosti se skutečným hřištěm.

    Začal jsem tedy vytvářet tzv. fantasy courses, hřiště, která jsem si prostě vymyslil. To bylo mnohem zajímavější. Vybral jsem si k tomu z tří hlavních možností program, který mi nejlépe vyhovoval a sice tzv. GBC — Golden Bear Challenge, který měl jako sponsora dodnes nejlepšího golfistu všech dob Jacka Nicklause (pro vás mladší — Tiger Woods o němž se dnes stále jen píše a mluví, Nicklause, který se mimochodem také narodil na sv Valentýna jako já, ale o tři roky dřive, ještě zdaleka nedohnal). Tento program mi totiž nabízel nejlepší možnosti po stránce grafické. Zde je linka k webu, který jsem tehdy měl a který nějakou záhadou stále ještě na internetu přežívá, dokonce i ještě nějakých dvanáct let poté, kdy jsem jej naposledy nějakým způsobem aktualizoval: http://www.aarti.itgo.com/

    Tam se nacházejí některá z hřišť která jsem v té době navrhl, většinou kolem roku 2000. Některá z těchto hřišť se měla jakoby nacházet v Austrálii, což jim dodávalo na exotice, zejména pro americké hráče, jichž bylo v té době daleko nejvíc. Australian Links, které zde ukazuji (vlevo), si jen na jednom z tehdejších webů, které se na tohle specializovaly, stáhlo asi čtyřicet tisíc hráčů. To bylo hodně v době, kdy ještě neexistovalo ADSL a kdy stahovat soubor čítající 20 až 30 megabytů mohlo trvat i několik hodin a činilo je to vůbec nejpopulárnějším hřištěm roku. Ještě poměrně nedávno, jen před pár lety, se na tomto hřišti hrál jeden z internetových turnajů, jak jsem náhodou zjistil. Nejspíš to byl nějaký turnaj veteránů...

    Přidám sem nějaké linky v naději, že budou ještě po nějaký čas fungovat. Pokud fungovat přestanou, dejte mi prosím vědět, ty obrázky mám většinou schované a mohl bych vytvořit zvláštní stránku:

    http://aarti.itgo.com/courses2/apple.html

    V tomto návrhu jsem užil množství fotek, které jsem pořídil na Tasmánii. Byl jsem tam se synem, kterému bylo tehdy asi 14 let. On v Hobartu hrál tenisový turnaj, zatímco já jsem běhal kolem s foťákem... Snad každý pozná, že tohle je trochu jiná krajina, než jakou naleznete v Evropě či v Americe. Eukalyptové stromy přitom činí ten hlavní rozdíl...

    Právě v době kdy jsem navrhoval Australian Links či Apple Isle, jablečný ostrov, jak se někdy říká Tasmánii, vyšla nová verze programu GBC, která mi dovolovala podstatně zvýšit množství tzv. custom art neboli importované grafiky. Do té doby jsem jako designer byl silně omezen tím, co v tomto směru nabízel program, který se ovšem soustřeďoval na evropskou/americkou krajinu a stromoví. Dala se takto dělat hřiště umístěná v evropské či americké krajině, k tomu abych mohl přesvědčivě udělat něco, co by vyhlíželo jako australská krajina, potřeboval jsem ale především slušné množství eukalyptových stromů. Blahovičníků, to je české slovo, které jsem už málem zapomněl. Předtím jsem si jich mohl udělat a do programu importovat jen asi dvacet, což ani zdaleka nestačilo. Něco vzdáleně se podobající australské krajině se tak sice dalo slepit dohromady, když ale mi najednou program povoloval skoro neomezené množství importovaných objektů, začalo to být zajímavé. Připravit takový obrázek stromu tak, aby se mohl stát součástí programu, není snadné. Musíte jej zbavit všeho, co tam nemá co dělat. Strom musí mít svůj peň, větve, listí, ale nic jiného co k němu nepatří. Místo toho všeho musíte mít neviditelné pole, které se potom ve hře neobjeví. Ty importované australské stromy se pochopitelně staly tím, co mě výrazně odlišovalo od jiných designerů...

http://aarti.itgo.com/courses/abbot.html

    Abbott's Bridge (vpravo) je vybudován kolem přírodního skalního mostu který, jak mnozí z vás asi budete vědět, se nachází nedaleko Děčína, k němuž jsem přidal alpské vrcholky, spolu s pár českými hrady. Také toto hřiště bylo velice úspěšné a stáhly si je tisíce hráčů, stejně jako ještě několik jiných mých hřišť. Do jednoho z hřišť, s názvem The Bohemian Forest, se mi podařilo propašovat dokonce i samotný Karlštejn! Později se vyskytl jiný program, který se už motal kolem osobnosti Tigera Woodse a v němž jsem také navrhl několik hřišť. To už jsem ale pomalu začínal ztrácet zájem. V neposlední řadě mi vadil humbuk, který se dělal kolem tohoto hráče. Hlavně ale už si opět nebylo co dokazovat, bylo tomu podobně jako s tím hraním, kde záleží nejvíc na tom, aby člověk dokázal přesně načasovat kliknutí s počítačovou myší. Je to vždycky poněkud limitované. Byl bych mohl vytvářet víc a víc golfových hřišť, ale nejspíš by to byly stále jen větší a líbivější kýče. Jakmile jsem se dopracoval na tu špičkovou úroveň jako návrhář, už to přestalo být to pravou výzvou. Že se o mně vědělo, jsem náhodou zjistil, když jsem jednou hrál na jednom ze svých hřišť v turnaji, zcela anonymně a se skupinou hráčů, kteří přitom "chattovali" o mých designech. Činili tak spontánně, začali sami, aniž bych je k tomu byl nějak vyprovokoval — nevěděli, že jsem to hřiště navrhl já a že to co si píší čtu. Moc se tím zavděčili mojí ješitnosti. Tím pravým signálem pro to, že bych toho už měl nechat ale bylo, když mě Američané znovu zvolili do síně slávy, tentokrát jako designera. Zhruba v té době jsem se také už začínal stále víc soustřeďovat na psaní, takže brzy poté kdy pro nás nastalo nové tisíciletí, jsem pomalu a tiše přestal jako golfový designer existovat. To je to dobré na internetu — člověk se může potichu vytratit. Zůstalo po mně několik hřišť a dodnes se na internetu najdou nějaké ty odkazy, které vás mohou dovést k některým z mých tehdejších hříchů.

   
Konečně jsem si upravil poměr.


    O tom, že bych si měl “upravit poměr” k Československé Socialistické Republice, jsem zaslechl poprvé z úst matky, když přijela sem k nám do Austrálie, což bylo v roce 1978. Protože byla už v té době delší čas penzistkou, neměla žádné větší problémy s tím, aby ji pustili. Přijela sem ale s posláním. Kampaň s upravováním poměru byla v té době už značně rozjetá. Podle toho, co jsme slyšeli od jiných lidí jejichž rodiče sem také přijeli, muselo se jednat o dobře promyšlenou a organizovanou akci, vedenou odkudsi shora. O jednotlivé případy se potom starali příslušníci STB v té oblasti, odkud pocházela navštěvující osoba či osoby a většinou také ti, kteří měli být navštíveni. V zásadě šlo o to, učinit z utečenců upravence. Upravencem se potom stal ten, kdo:

    1.    Vyplnil patřičné formuláře, které mu na žádost zaslal relevantní zastupitelský                úřad ČSSR v zemi v níž se nacházel.
    2.    Přiložil potřebné dokumenty.
    3.    Zaslal žádost zastupitelskému úřadu.
    4.    Uhradil výdaje které ČSSR s ním, jako potenciálním upravencem, měla.

      O to poslední zde především šlo, dostat z lidí tolik potřebné devízy. První co člověka napadlo bylo pochopitelně, kolik by ho ten celý špás asi tak mohl stát? Na to si musel ale počkat; v přiložených informacích se pouze dočetl, že “výše poplatku se řídí podle nabytého vzdělání a podle majetkových poměrů žadatele”.

    To první se ještě dalo jakž-takž pochopit, i když v demokratických zemích praxí nebývá, aby stát po někom vyžadoval zaplacení výdajů za vzdělání když změní občanství. To druhé ale znělo neomaleně a celou věc to jaksi posunulo do sféry vyděračství. Tak jsem to i matce vysvětlil, když jsem jí oznámil, že se upravencem stát nehodlám. Celkem to snad pochopila, i když by jistě byla ráda kdybych za ní do Česka mohl přijet. Dopadlo to ale nakonec tak, že jsem se tam přece jen párkrát dostal, ještě za jejího života.

    Kampaň k upravení poměrů měla tehdy úspěch hlavně u lidí toužících po tom podívat se znovu na stará místa, poslechnout si znovu šumot břízek či vrzání vrátek u domu, setkat se s příbuznými a starými známými. Stála tedy hlavně na emocích, což je oblast v níž se ne každý člověk dokáže ovládat. Vrazila navíc klín mezi různá emigrantská sdružení a dokonce i mezi osobní vztahy. V některých rodinách vznikla napětí, jaká tam předtím nebyla, když jeden z partnerů byl udělat cokoliv proto, aby se mohl podívat do staré vlasti, zatímco tomu druhému na tom tolik nezáleželo, či to dokonce viděl jako mrhání peněžními prostředky. Ti kteří si poměr upravili se také rázem stali podezřelými z donašečství; člověk si před nimi instinktivně dával pozor, zejména měl-li, jako já, zde něco co dělat s žurnalistikou a rozhlasovým vysíláním. Od toho už není daleko k tomu, aby se z člověka stal paranoik, řeknete si možná a do jisté míry máte asi pravdu. Jenže, až poté kdy se režim změnil jsem zjistil, jak mnoho toho o mně věděla tajná policie a nějak tyhle věci zjistit musela. Někdo jim tudíž musel donášet a kdo jiný, než upravenci?

    Jeden známý upravenec nám poutavě a vtipně vyprávěl o tom, jak nervózní byl když za ním se zlověstným cvaknutím zapadly těžké dveře na místní STB, kde musel vykonat povinnou návštěvu.Oni tam dovedli člověka dostat pod nátlak, o tom není pochyb! Začal o tom hovořit sám o sobě, většina upravenců ale o těchto věcech nemluvila a člověk se jich raději neptal. Nejhezčí historku z té doby nám pověděl jiný známý, který na nátlak rodičů dokonce s manželkou učinil fingovanou návštěvu čs konzulátu v Sydney, kde se žádosti vyřizovaly, aby si vyzvedli formuláře, které nikdy potom nevyplnili. Byl tam prý jistý člověk, který si krátil čas tím, že v čekárně chodil kolem obrazů a květináčů a takto k nim promlouval:

    “Zkoušíme zvuk, testing, testing”, atp.
    Po chvíli se prý dostavil zaměstnanec konzulátu, který se ho jal uklidňovat.
    “My tady pane žádná naslouchávací zařízení nevedeme…” Potom se mu představil:
    “Já jsem doktor Horák.”
    “Těší mě. Fučík”, odtušil dotyčný.

    To bylo před nějakými třiceti lety. Mezitím se mi udělalo pětašedesát a nabyl jsem tímto nároku na starobní důchod. Asi po tři roky jsem si jej užíval, když mi přišel dopis od Centrelink, což je úřad, který se o takovéto věci stará. Otevřel jsem obálku a nahlas zaklel. Stálo tam totiž, že Austrálie s Českou Republikou učinily reciproční dohodu týkající se nároků na důchody a jejich proplácení. Tohle nevěstilo nic dobrého, při nejmenším jen další běhání po úřadech, o čemž jsem si myslel, že už mám konečně za sebou. V mém případě to navíc nevypadalo na to, že bych se v byl v ČSSR k nějakému důchodu kvalifikoval. Odešel jsem přece už ve 26 letech! Navíc, mám už od narození britské občanství a také australské, které jsem přijal. Čímž pádem jsem se musel zříci českého občanství. To ale na věci nic neměnilo, stálo tam jasně, že každý kdo po nějaký čas v Česku žil, musí podstoupit tento proces.

    Naštěstí mám manželku, která umí v pořádku uchovávat dokumenty. Však na ty její také ještě dojde. Úředník na Centrelink si udělal kopie, nic víc už po mně nechtěl, vyplněná žádost šla potom do Česka. Za několik týdnů jsem odtamtud dostal dopis. Ke svému překvapení jsem se dozvěděl, že potřebné roky v Česku odpracované sice nemám, že ale mám nárok na starobní důchod, ve výši nějakých dvou tisíc korun! Hned jsem s tím šel znovu na ten úřad, kde to vyřídili a ujistili mě, že o svůj australský důchod nepřijdu, pouze se mi bude trochu krátit. To byla úleva, protože ten český by nám jen stěží zaplatil účty za spotřebu elektřiny. Úřední šimlové na obou zemských polokoulích se snad tímto napásli. Mně přitom u srdce zůstal hřejivý pocit z toho, že jsem si konečně, konečně, upravil ten poměr!

   

© copyright Voyen Koreis 2013 — veškerá práva vyhrazena