Vojen
Koreis



Jak šel čas...



Knihy které autor vydal v češtině


Poutníci v čase
PDF soubor, 181 stran, vydáno 2009
Zdarma ke stažení (9,0 MB)

Dva anonymní pracovníci organizace vyššího evolučního řádu, o jejíž existenci lidstvo nemá potuchy, vyšlou na Zem dva dobrovolníky, aby zde urychleně prošli kurzem, který se sestává z 22 arkán tarotů. V průběhu se oba protagonisté setkají s různými archetypálními postavami mytologickými a nadpřirozenými bytostmi, také se ocitnou se v neobvyklých situacích, s čímž vším se musí podle svého vypořádat. Jediný kvalifikační požadavek: úspěšný kandidát musí být bláznem!




 

Blavatská a theosofie

První část knihy tvoří biografická studie o Blavatské.

S Jelenou Petrovnou Blavatskou se začíná evoluce duchovního vědomí moderního světa. HPB, jak se jí běžně říkalo, byla postavou kontroverzní. Její příspěvek k vývoji moderního světa je obrovský, z velké části ale zneuznaný. Svět v němž se pohybovala nebyl ještě zdaleka připravený k tomu uznat autoritu a intelektuální převahu ženy nad většinou mužů v jejím okolí. Theosofická společnost, kterou Blavatská založila spolu s plukovníkem Olcottem, oslovila svou náboženskou filosofií ty nejprogresivnější mozky rodícího se dvacátého století.D

ruhá část knihy se zabývá teorií theosofie. 

PDF soubor, 325 stran, vydáno 2013
Šipka 
Zdarma ke stažení (7,9 MB) 

Odkaz: 

www.blavatska.org/



Kabala - Nadčasová filosofie života

Zdarma ke stažení (7,1 MB)


Tato kniha obsahuje názory člověka, který není židovského původu, který vyrůstal v ateistickém prostředí za komunistického režimu a který se o kabalu a o výše uvedené příbuzné obory v oblasti duchovní, se začal vážně zajímat až po odchodu z někdejšího Československa.



Knihy které autor vydal
v angličtině:

Asylum Seekers in Heaven

Psáno anglicky. Hledači asylu v nebi. Humoristický román na faustovské téma si bere na mušku zejména politickou korektnost, která vládne světem na počátku 21. století. Peklo nabízí své služby prostřednictvím dvou ďáblů a jedné ďáblice, kteří užívají moderní metody marketingu. Jejich loajalita vůči svým chlebodárcům je ale sporná...
 

The Kabbalah: a timeless philosophy of life

Anglická verze knihy o kabale, která přrdcházela české verzi.
 

Mephisto and Pheles

Divadelní komedie na stejné téma o hledačích asylu jako shora uvedená románová verze.
 

The Fools' Pilgrimage

Anglická verze Poutníků v čase.

Golf Jokes and Anecdotes From Around the World

Psáno anglicky.
Amatérská golfová kariéra autorova je vskutku zapomenutíhodná. Jeho jméno ale přesto znají dobře mnozí z těch, kteří kdy hráli virtuální golf na svých počítačích. Voyen Koreis totiž navrhl řadu virtuálních hřišť, na nichž hráli a stále ještě hrají hráči z celého světa.

An Introduction to the Study of the Tarot

Paul Foster Case je autorem a Voyen Koreis editorem tohoto vydání knihy o tarotových kartách, která vyšlo poprvé ve dvacátých letech 20.století a která přiblíží vážným zájemcům o symboliku tarotových trumfů jako žádná jiná.

 R.U.R. ( & The Robber / translated from the Czech, edited and introduced
by Voyen Koreis
Překlad do angličtiny dvou her Karla Čapka, z nichž jedna obletěla celý svět, zatímco ta druhá zůstává dodnes jednou z nejpopulárnějších na českých jevištích, zatímco svět ji téměř nezná.


Překlad do angličtiny knihy, kterou milovaly a milují celé generace mladých českých čtenářů.



Množství jiných existujících autorových překladů, jak do češtiny tak i do angličtiny, na tomto místě uvedeno není








Druhá smrt Orfeova


Moře


Přízrak


Myšlenka


Amfitrité


Abstraktní #3


Anima Mundi


Tři grácie


Eukalyptový háj


Mimozemšťan


Byron Bay


Byron Bay 2


Byron Bay 4


Stromy po požáru


Les


Binaburra


Cannungra


Maleny


Moře #6


Isis a Osiris


Král a jeho šašek


Král a jeho šašek 2


Pygmalion


Zrodil se Homunkulus


Spektrum


Strom života


Abstraktní #14






Jak šel čas:


Heathrow Airport 20. srpna 1969


     Od prvního dne po tomto osudovém rozhodnutí jsem se učil anglicky. Do té doby jsem neuměl ani breptnout — v době kdy jsem v Anglii naposledy přebýval byla moje slovní zásoba ještě nevelká, zahrnujíce hlavně slova jako ga-ga, ma-ma a da-da (už tehdy jsem zřejmě musel být dadaistou). Občas jsem sice prožíval krátká údobí píle a odhodlání k tomu se učit, učit a učit, jako například když jsem byl na vojně, nikdy to ale příliš daleko nevedlo a po čase jsem toho nechal. Tentokráte ale jsem věděl, že to co se naučím mi k něčemu opravdu bude, pokud se mé plány nějak nezhatí. Byl jsem ale optimistou. Umínil jsem si tehdy, že se každý den naučím nejméně dvacet anglických slov. To mi připadalo zvládnutelné. Odhadoval jsem také, že do odletu mi zbývá přibližně sto dní, takže až přistanu na londýnském letišti, budu vyzbrojen slovní zásobou asi dvou tisíců slov, s čímž bych měl pro začátek vystačit. V tom odhadu jsem se příliš nezmýlil a protože jsem se učil opravdu pilně, nějaké ty dva tisíce anglických slov jsem v den přistání v Londýně skutečně zvládl. Ovšem, nepočítal jsem s tím, že když vidím tato slova tištěná ve slovníku a v paměti je potom mám jakoby napsaná vlastní rukou na papír (začal jsem si skutečně psát takový slovníček, protože jsem kdesi slyšel, že si člověk slova snadněji zapamatuje když si je sám zapíše), je to úplně jiné, než když je slyší někým anglicky hovořícím vyslovená! Takže, když šlo do tuha a když na mne na letišti Heathrow celník cosi vybafl, vůbec jsem mu nerozuměl. A to se prosím jenom ptal, jestli mám něco k proclení! Nakonec to dopadlo tak, že jsme se dohadovali převážně posunkovou řečí. Bylo mi přitom dost trapně, protože už mi začínalo být jasné, že s tou angličtinou to nebude zdaleka tak snadné jak jsem si to představoval.

    Na letišti na mě čekal můj vzdálený příbuzný Vladimír Simice, kterého jsem rok předtím potkal v Varech. Emigroval do Anglie v roce 1948, poté kdy si vzal za manželku Angličanku. Ta se za války jako mladá dívka nejprve zamilovala do jednoho z vojáků v tátově štábní rotě. Jemu se už dříve doneslo, že jeho manželka, která byla Židovka, zahynula v koncentráku, takže když se po čase v jeho životě objevila tato Angličanka, nebránil se nijak tomu začít s ní poměr, přičemž oba počítali s tím, že se brzy vezmou. Válka se skončila a on ke svému překvapení zjistil, že není vdovcem jak se domníval, ale že jeho manželka zázračně koncentrák přežila! Vrátil se k ní, protože byl charakter. Zhrzená mladá žena prohlásila, že si prý stejně za muže vezme Čechoslováka a odjela do Prahy, kde si nejprve našla místo jako učitelka angličtiny a brzy nato i manžela. Její sestra, rovněž povoláním učitelka, ji následovala a obě po nějaký čas žily vdané v Praze. Když po 48. roce nastala jiná situace, obě sestry své manžely asi nemusely moc dlouho přesvědčovat o tom, že bude lépe se přemístit natrvalo do Anglie. Ten jehož si vzala druhá sestra, byl jakýmsi mým strýcem (odtud ten vzdálený příbuzenský poměr) — tito dva nakonec skončili v australském Sydney, kde jsem je jednou i navštívil. První pár žil ve Warwicku v Midlands.

     Vladimír, bývalý baťovec, si nikdy nebyl úplně jistý svým statutem, takže do republiky nikdy raději nejel, až když v 68. roce roztály ledy, jak se k němu doneslo. Někdy v polovině srpna tedy konečně naložil do auta rodinu čítající manželku a párek teenagerů, jimž slíbil výlet na jaký nezapomenou. U nás ve Varech se objevili náhle, hned jakmile přejeli hranice z Německa. Přespali noc a jeli do Prahy, kde za pár dní nato je ráno probudily rachotící ocelové pásy sovětských tanků valících se po dlážděných pražských ulicích. Zděšeni, uchýlili se na ambasádu, odkud Britové brzy zorganizovali hromadnou jízdu směrem k hranicím pro turisty takto zaskočené, jichž byly stovky. Zbytek dovolené strávili potom ježděním po Anglii, opravdu dovolená na jakou se nezapomene! Teď mě odvezl do Warwicku, kde jsem u nich zůstal po několik dní, zatímco jsem se trochu aklimatizoval na anglické počasí i poměry. Potom jsem se přesunul do Londýna, kam mě srdce přece jen nejvíc táhlo.

      V Londýně jsem měl jiný kontakt. Byl jím právě onen voják, který nebyl vdovcem jak se kdysi domníval. Slovák, původně profesor matematiky a chemie, také se po 48. roce přesunul s manželkou do Anglie, kde si v Londýně našel místo jako zkušební chemik v jisté továrně. Když jsem se mu přihlásil, zařídil ihned pro mne ubytování a také práci, i když jen asi na čtyři hodiny denně. Bylo to v Soho, kde jsem potom po nějaký čas obsluhoval mašinu na „cappucino v kavárničce, kterou vlastnil jeden emigrant z osmačtyřicátého roku. Snack bar byl otevřený jen přes den a mne tam potřebovali od deseti ráno do dvou odpoledne, takže o nočním životě v této notoricky známé londýnské čtvrti vám bohužel žádnou zprávu podat nemohu. Jak bych si byl mohl dovolit jít do nějakého nočního podniku, když jsem vydělával pouhých deset liber týdně? Cappuccino jsem se naučil expertně dělat asi za hodinu! Vedle mne u kasy přitom stál bývalý čs. velvyslanec v Británii a později v Indii Bohuslav Kratochvíl. Tam se ale dosti pochopitelně většinou mluvilo kolem mne česky, což mojí pochybené angličtině neprospívalo. Ta moje nedostačující angličtina mě silně dráždila. Mnozí z nově příchozích českých emigrantů řešili stejný problém tím, že se přihlásili do jazykových škol, což anglická vláda podporovala. To by ovšem bylo znamenalo, že bych byl delší dobu bez příjmu. A to jsem si dovolit nemohl. Vzpomněl jsem si na legendární metodu k učení cizích jazyků, kterou si vypracoval můj otec, který jich uměl asi tucet. Vypravil se do země jejíž jazyk se potřeboval či chtěl naučit (na příklad do Albánie) a tam se ihned ponořil do domorodého světa. Přes den chodil po trzích, obchodech, nádražích, prostě všude kde se sdružovali lidé. Poslouchal jak se kolem mluví. Večer četl noviny, vyhledával slova ve slovníku, poslouchal radio. Asi po měsíci takového intenzivního poustevnického života se znovu vynořil a v portfeji si nesl další jazyk. Řekl jsem si, že bych měl zkusit něco podobného.

    Na výběr jsem moc neměl, po závoznících překvapivě v Anglii žádná velká poptávka nebyla, rozhodl jsem se tedy, že půjdu dělat dělníka na stavbu. Aspoň bych měl trochu víc vydělat, zatímco se budu, jako to dělal otec, pohybovat mezi domorodci. Odpověděl jsem (telefonicky a s potížemi) na jeden inzerát ve večerníku a ke svému překvapení jsem byl hned napoprvé úspěšný. Musel jsem ale nejprve jet až do Wembley (nedaleko slavného olympijského stadiónu), kde měla firma ředitelství, protože se musela vyjasnit otázka mého pracovního povolení. Kvůli mé lámané angličtině si celkem pochopitelně mysleli, že třeba bych mohl být v zemi nelegálně. Vysvětlil jsem jim ale, že žádné pracovní povolení nepotřebuji, protože jsem rodilý Brit a měl jsem k tomu i důkaz v podobě kopie křestního listu. Kroutili sice nad tím hlavami, měl jsem to tam ale černé na bílém, vydané v Sommerset House, kde se vede veškerá evidence týkající se občanství Británie. Řekli mi potom, kam mám jet druhý den ráno do práce. Jakási továrna v Lambertu se měla předělávat na kancelářskou budovu pro nějakou pojišťovnu. Bouraly se tam různé stěny a přepážky, kopaly se základy, aby se tam potom mohla přistavovat schodiště, atp. Plat jsem měl asi 25 liber týdně, což v té době nebylo zlé, práce ovšem byla těžká, většinou s lopatou a s krumpáčem. První týden či dva jsem ve svém pokojíku, který jsem si pronajímal ve Streathamu od jakýchsi Indů asi za 5 liber, dostával z toho v noci křeče. Tělo si ale postupně zvykalo.

    Vše vypadalo dobře, jen s tím učením se jazyku anglickému to bylo nadále problematické. Večer jsem sice poslouchal radio a trochu jsem tu a tam i začínal rozumět – v tomto sdělovacím prostředku se ale většinou mluvilo vytříbenou angličtinou s oxfordským přízvukem. V té části Londýna, kde jsem pracoval, naopak jsem se ale s oxfordským přízvukem setkával jen tehdy, když na mne na ulici zaštěkal oxfordský teriér. Také opravdových domorodců bylo na stavbě pomálu. Ti se omezovali na pár cockneys jimž bylo rozumět ještě hůře než těm ostatním, protože po cockneyském způsobu zásadně polykali půlky slov. Poměrně slušně jsem rozuměl jen jednomu Skotovi a dost překvapivě, také jednomu černochovi z Karibiku. Ti byli totiž trochu inteligentnější a dávali si proto pozor na to, aby se mnou mluvili trochu pomaleji, jak jsem je o to žádal. Ostatní pocházeli ze všech možných koutů světa, z Irska, Afriky, Indie a bůhví odkud odjinud a každý z nich měl nějaký jiný přízvuk. Divil jsem se, že si vůbec rozumí mezi sebou, bavili se ale vzájemně většinou jen o fotbale a o psích či koňských dostizích, takže si celkem vystačili.

     Když jsem nedlouho předtím vařil v Soho italské cappuccino, bylo to ještě jakž-takž ve správných mezích — v Anglii jsme oba byli cizinci, jak to cappuccino tak i já. Jak kdekdo ví, Angličané pijí čaj a to se týká jak těch bohatých tak i chudších vrstev obyvatelstva. Kdekoliv se vyskytuje více lidí pohromadě, ať už jsou to továrny, dílny, kanceláře, atp., existuje zde i ona ryze anglická instituce, jíž je "tea lady". Typicky to bývá postarší výmluvná dáma, která brzy po začátku pracovní doby projde postupně po celém pracovišti a vyptá se lidí, co si přejí mít ke svému šálku čaje o svačině. Potom nakoupí co je potřeba, čaj uvaří a rozveze. Pokud firma tea lady nezaměstnává — ne každá si to může dovolit, to také závisí na její velikosti — zaměstnanci obvykle někoho tímto úkolem pověří. Tak tomu bylo i na stavbě, kde jsem pracoval. Jakmile nás na stavebním projektu pracovalo asi deset, dosáhlo se tímto kritického bodu, kdy se tea lady stala nutností. Přišli za mnou, jestli bych jim chtěl dělat tea lady. Vůbec jsem se nerozmýšlel a přijal jsem. Jednak to pro mne znamenalo, že asi půl hodiny až hodinu před ranní, polední i odpolední přestávkou, jsem obešel lidi, zapsal si co si objednávají, jako sendviče, koláče, záviny, atp., vybral od nich peníze, zašel do nedalekého obchodu, nakoupil, donesl. V jedné z místností kde byla elektřina jsem v čajníku uvařil vodu, přidal čaj — skrupulózně jednu lžičku na každou osobu, plus jednu pro čajník. Do hrnků, které spolu s čajníkem dodala firma, jsem nalil mléko, zalil po okraj čajem. To už se začínali trousit lidé, aby mi klepali na rameno se slovy: "A nice cup of tea, you've made." Mně, který jsem až doposud pil jen kafe a když čaj, potom s citrónem!

   Výhodou tu pro mne bylo, že po tu dobu kdy jsem se zabýval zařizováním svačin a výrobou čaje, jsem nemusel těžce pracovat s lopatou či krumpáčem a to se poznalo. Také to, že jsem se musel domlouvat s lidmi o tom, co pro ně mám koupit, v obchodu to potom objednávat, atd. To všechno prospívalo mojí angličtině. Dále jsem bifloval, učil se slovíčkům, snažil se číst noviny, poslouchal radio... Všichni z asi deseti dělníků, kteří na stavbě z počátku pracovali (později jich přibylo víc, mezi nimi i někteří inteligentnější a vzdělanější, takoví jací se na příklad dokonce vyučili zednictví) mi celkem rozuměli. To hlavně proto, že jsem ze sebe ta anglická slova, která jsem se až doposud dokázal naučit, soukal hodně pomalu, protože jsem měl problémy s jejich spojováním. Často jsem jim nabídl příležitost k tomu od srdce se zasmát, to když se mi povedlo nějaké zvlášť originální slovní spojení. Celkem mi to příliš nevadilo — většinou jsem se smál s nimi. Frustrující ovšem bylo, že já jsem jim nerozuměl skoro vůbec nic, zejména když se bavili mezi sebou. I když, jak mi brzy došlo, oni se málokdy bavili o něčem co by mne mohlo zajímat. Většinou jen o dostizích, koňských a hlavně psích a také o fotbale. Ještě tak ten fotbal, ten jsem kdysi hrával a potom jsem na něj občas chodíval i doma.

       Dostihy, i když ty koňské mají prý být sportem králů a jak se zdá, královské rodina, včetně samotné královny Alžběty Druhé, je jimi zcela zaujata, mě prostě nikdy k srdci nepřirostly. Byl jsem na nich jen jednou, když mi bylo deset let. S matkou jsme jeli do Chuchle v den před měnovou reformou, kdy naposledy ještě platila stará měna. Den nato, 1. června 1953, už měla začít platit nová měna. Máma se tehdy rozhodla vyhodit si z kopýtka. Počítala s tím, že těch několik stovek, které jí zbývaly, jednoduše prohraje na koních. Jenže, ať dělala co dělala, nemohla v ten den prohrát. Žádné závratné sumy sice nevyhrála, z Chuchle jsme ale odjížděli bohatší než jak jsme tam přijeli. Co ale se starou měnou, když měla platit už jen několik hodin? Dali jsme si dobrou večeři. Gamblerství to ve mně ale naštěstí neprobudilo!

     V sobotu večer jsem proto obvykle jezdíval do West Hampsteadu, kde se na West End Lane nacházel čs. Klub (a stále ještě se nachází), abych se aspoň trochu odreagoval. A promluvil si s lidmi česky, aniž bych se musel v poloprázdné hlavě pídit po slovíčkách. Po nějakém čase jsem se dokonce od Indů ve Streathamu odstěhoval a našel si pokoj v nedaleké Iverson Road, od klubu jen asi půl kilometru vzdálený.
    Jednou takto přijdu do klubu. V místnosti kde se nacházel bar bylo celkem plno, u jednoho malého stolku byla ale volná židle. U stolu seděl tmavovlasý muž asi tak mého věku, jehož tvář mi připadala povědomá. Zeptal jsem se jestli si mohu přisednout, dali jsme se do řeči.
    “Odkud jsi”, ptám se — Češi v zahraničí, zejména pokud jsou podobného věku, si zásadně rovnou tykají.
    “Z Karlových Varů”
    “Já taky. Kdes tam bydlel?”
    “V Sadovce.”
    “Vážně? Já taky!”
    Ukázalo se, že můj nový známý (jméno jsem už zapomněl) bydlel skoro přímo naproti domu, kde jsem bydlel já. Museli jsme se občas na ulici potkávat, proto mi byl povědomý a já jemu také. Tím se ale podobnosti neskončily. Dohodli jsme se, že jsme se za podobných okolností oba narodili za války v Anglii, proto jsme sem nyní znovu přišli. V něčem jsme se ale přece jen lišili a to podstatně. Ve svém mladém věku, oběma nám bylo 27, byl on už nejen ženatý, ale měl dokonce čtyři děti!



Čs. klub v Londýně, pokud vím, stále ještě existuje.


   V čs. klubu se o víkendech obvykle něco dělo, i když by to měla být jen normální taneční zábava. Brzy se ovšem přišlo na to, že umím trochu zpívat, takže jsem byl obvykle pozván k tomu, abych předvedl nějakou tu "kultůru". To znamenalo, že zazpívám Kecala z Prodanky a Vodníka z Rusalky. Potom jsem většinou býval někým představen nějaké známější osobnosti, která se tam zrovna konala. Mohl to být například Jaroslav Stránský, z dynastie majitelů Lidových novin, nebo Jaroslav Drobný, vítěz tenisového Wimbledonu, atp. Také jsem býval zván při jiných příležitostech, jako třeba zazpívat z kůru kostela při svatováclavském svátku nebo při svatbě.

    Po několik měsíců takto pracoval dosti těžce jako stavební dělník, což uprostřed zimy nebylo nic příjemného. Zpočátku se mi stávalo, že mě v noci budily křeče ve svalech, které nebyly na takovouto práci zvyklé. To se sice brzy usadilo, hlavně poté kdy jsem se ze mně stala tea-lady, zima v Londýně je ale v lecčems horší než ta v Praze, kde bývá mnohem sušší. Ta londýnská nebyla sice tolik studená, zato ale vlhká a vlezlá. Nakonec se mi ale podařilo nalézt si místo jaksi "za větrem". Bylo to u jedné malé firmičky, kterou vedli dva pražští Židé a která se zabývala exportem použitého a druhořadého plexiskla do východních zemí, hlavně do Indie a Pákistánu. Bůhví, co tam z něho vyráběli... Měl jsem na starosti jeho skladování a vedl jsem záznamy. Člověk, s nímž jsem se přitom denně nejčastěji stýkal, byl jeden z partnerů, jménem Khan. Čas od času jsme oba jezdili pro zboží najatým náklaďákem s řidičem (takže jsem si přece jen v Anglii zazávozničil...), někdy i poměrně daleko od Londýna, takže bylo dost času k tomu si povídat. Tehdy mě Khan zasvěcoval do různých aspektů života v Anglii, kam přišel ještě před válkou – v té době mu bylo už skoro šedesát, občas mu trochu dělala potíže čeština, zdaleka ne ale tolik jako mně v té době ještě angličtina. Pochopitelně, že při těchto debatách přišla na přetřes i politika.

    Jako čerstvý utečenec z tehdejšího Československa jsem měl celkem pochopitelnou nedůvěru ke všemu, co se v politice nacházelo nalevo a jen trochu zavánělo socialismem. Khan se pokoušel mi ukazovat, že se musím dívat na politiku na Západě trochu objektivněji. Vysvětloval mi kupříkladu, že i mezi britskými labouristy se nacházejí "slušní lidé", což mi moje zaslepenost a nedůvěra, podpíraná tehdy ještě čerstvými vzpomínkami na sovětské tanky a kvéry, nedovolovala jen tak lehce přijmout. Dozvěděl jsem se od něho také něco, co jsem si později mohl mnohokráte ověřit, že totiž jak konzervativní, tak i labouristická strana se skládají z frakcí, které u té první mohou klidně začínat kdesi napravo od Džingischána a u té druhé nalevo od Mao Ce-tunga. Ještě později mi potom došlo, že oba tyto extrémy jsou za jistých podmínek dokonce i zaměnitelné. Khan mi ale předal také ještě jednu moudrost:

      "Pamatuj si, že když mají tady politici problémy, tak se za tím vždycky schovává jedna ze dvou věcí: buď je to sex, nebo peníze. U konzervativců to bývá skoro vždycky sex, u socialistů peníze."

     Mám dnes za sebou už o několik roků víc sbírání zkušeností s politikou na Západě, než měl tehdy Khan. A mohu říci, že ta jeho slova opravdu platila! Dlouho. Až v poslední době se nám to začalo nějak kazit. Myslím si, že za to může dnešní společnost s tou svojí tolerancí. Kam se ztratily ty nádherné skandály, které konzervativní politici vyvolávali tím, že se vyspali s někým jiným než se svou manželkou? Když se něco podobného kdysi provalilo, potom - v případě dejme tomu takového ministra - to prostě znamenalo jasnou a okamžitou rezignaci. Natož když se přišlo na to, že je někdo homosexuálem. To znamenalo náhlý a neodvratný konec politické kariéry. Dnes ale může takový politik vystřídat kdovíkolik milenek, či se promenádovat se svým gay partnerem a nejenže ani oko nemrkne – dokonce mu to přidá na popularitě!



Otakar Kraus, přední český, později britský barytonista


     Ještě v Česku jsem si sliboval, že i v Anglii něco udělám se svým zpíváním. Spojil jsem se nejprve s Otakarem Krausem, který tam měl veliké jméno jako zpěvák (po dvacet let zpíval v Covent Garden, kde měl patent na role padouchů, jakými jsou třeba Iago v Otellovi či Scarpio v Tosce), i jako učitel (učil několik významných britských basistů), také proto, že s ním jsem mohl mluvit česky. Zazpíval jsem mu a on mně za žáka přijal, ale podmínečně. Měl totiž v té době osobní problémy, manželka byla těžce nemocná a věděl, že po nějaký čas nebude schopen učit. Proto mi navrhl, abych zatím šel do Morley College. To byla večerní škola, která se nacházela a dodnes nachází pod státní dotací, což mi nesmírně vyhovovalo, protože se platilo jen poměrně malé zápisné. Učilo se tam různým uměleckým oborům, přičemž opera byla velmi prominentní a konala se také pravidelná školní představení, obvykle čtyři do roka. Navíc se škola nacházela v Lambertu, jen asi kilometr od místa kde jsem pracoval. Za války byla původní budova z roku 1880 zasažena německou bombou, přičemž zahynulo několik desítek lidí.

 


     Po hudební stránce má tato škola opravdu výtečnou reputaci. Jako umělečtí ředitelé zde působili například skladatelé formátu Gustava Holsta, který jím byl po 17 let od roku 1907, jiná jména takto spojovaná s Morley College jsou ta známých anglických skladatelů Johna Gardnera, Michaela Tippetta, či Ralpha Vaughan Williamse, což vlastně představuje špičku moderní anglické hudební tvorby. Když jsem tam poprvé zabrousil, začínala se právě zkoušet Rossiniho Popelka a potřebovali basistu velice naléhavě, takže jsem okamžitě dostal roli Alidora. V čs. klubu jsem se v té době seznámil s mladou českou emigrantkou Dášou, která pocházela z Nové Paky, tedy také z Podkrkonoší, nedaleko místa kde jsem sám vyrůstal. Svět je malý. Pozval jsem ji potom na představení. Asi za rok a půl nato jsme se vzali a naše manželství už trvá bezmála 40 let.



Moje budoucí manželka jako svůdná lesní žínka


    V Morley College jsem si také zazpíval a tomu asi neuvěříte, Kecala v Prodance. Navíc zpočátku i česky, pouze ale při několika zkouškách. Mým kolegům se to nesmírně líbilo, když jsem jim předzpíval některé party česky. Dokonce se ozývaly hlasy, že by se snad měla ta Bartered Bride nacvičit v originální češtině jako Prodaná nevěsta. Když si jich to ale pár z účinkujících pod mým dohledem a s mými instrukcemi vyzkoušelo, jejich počáteční nadšení rychle opadlo. To moje také, protože dostat z „Marženky" nebo z "Dženika" kloudné české slovo prostě nešlo. Takže se opera zpívala anglicky. Oficiálním dirigentem byl Marcus Dods, který v té době vedl rozhlasový orchestr BBC; ten se ovšem při zkouškách příliš často neobjevoval a většinu práce nechával na asistentovi. Se spoustou výtečných zpěváků, jaké jsem kolem sebe dennodenně vídával a slýchával už na této úrovni, mi brzy začínalo být jasné, že prosazovat se v této profesi a v této zemi bude velice těžké. Inu, mnoho povolaných, málo vyvolených, jak říkávala moje matka.

     Poměrně nedávno jsem objevil na UTube nahrávku celé Prodané nevěsty, kterou udělala opera Sadlers Wells v Londýně. Mezi zpěváky jsem neobjevil ani jedno české jméno, opera byla ale nastudována v originální češtině. Co navíc, všichni zpěváci, pokud jsem slyšel, se naučili správně vyslovovat to naše české "ř", které dělá každému takové potíže. Připadal jsem si, jakobych se díval na představení v pražském Národním divadle, tak autenticky to znělo! Inu, časy se mění, tehdy to byla jiná doba...

     Přihlásill jsem se k přijímacím zkouškám na Guildhall School of Music, jedné z nejlepších operních škol vůbec. Šancí jsem si příliš moc nedával, věděl jsem, že bych potřeboval se ještě aspoň rok či spíš dva intenzivně a soustavně cvičit. To ale by stálo peníze a ty jsem neměl. Několik dní před přijímacími zkouškami jsem vystoupil při jednom koncertu pořádaným českou komunitou v Londýně. Zpíval jsem toho večera dvě z Dvořákových Biblických písní, Hospodin je můj pastýř a Při řekách Babylonských. Od samého rána jsem se necítil jsem v příliš dobré formě. Za moc to nestálo, říkal jsem si, když jsem skončil tu druhou, i když mi lidé docela slušně zatleskali. Tleskali by ale dneska asi každému, napadlo mě. Za jevištěm na mě čekal starší pán. Teprve když se mi představil, spadla mi poněkud čelist. Byl to Vilém Tauský, do té doby snad nejúspěšnější český dirigent v Anglii, který tam podobně jako moji rodiče přišel jako dobrovolník s čs. jednotkami z Francie. Asi po deset let byl hlavním dirigentem orchestru BBC a nedlouho předtím se stal ředitelem právě oné operní sekce školy Guildhall. Věděl proto už o tom, že tam mám zpívat při konkurzu a musel také  slyšet, že jsem nepodal toho večera právě ideální výkon. Ať si z toho prý nic nedělám, tohle že je údělem všech zpěváků; všichni mají své dobré i špatné dny. Tréninkem se ale dá dokázat to, že kromě odborníků, nikdo nepozná, když ten dobrý den právě nemáte. Tauský mi také rovnou řekl, že sice při prvním kole zkoušek nebude, že je mu ale jasné, že se na Guildhall nedostanu, rozhodně ne tento rok. Přišel mi ale říci, ať se nevzdávám, že potřebuji ještě aspoň rok nebo dva, že ten hlas tam mám. Tohle od člověka, který studoval pod Leošem Janáčkem a který v pouhých 19 letech dirigoval v Brně Pucciniho Turandot, když hlavní dirigent Zdeněk Chalabala náhle onemocněl! Tauský zemřel v roce 2004 jako 94-letý.



Vilém Tauský diriguje orchestr BBC


     Peníze, peníze, peníze, bez nich jsem neměl šanci. Potřeboval jsem dobrého učitele a ti jsou drazí. V tu dobu si kvalitní učitel účtoval tři guinea, tedy 3 libry a 3 šilinky, což tehdy bylo hodně peněz. Otakar Kraus se neozýval, slyšel jsem jen, že se jeho žena potácí mezi životem a smrtí.  Po nějaký čas jsem chodil do Holland Parku za italským učitelem signorem Mele, jeho styl koučování mi ale příliš neseděl. Učinil jsem ale aspoň jeden vážný pokus a pořídil jsem si agenta, který mi vyjednal konkurz u jiného agenta poněkud většího ražení v Německu. Třeba se tam dostanu do některého menšího operního divadla, v Německu jich je spousta, říkal jsem si. A začnu tam od píky, tak jak to pro mne plánovala zařídit paní Dolanská, když mě chtěla dostat jako eléva do Opavy. Jel jsem do Frankfurtu koncem 70. roku. Jeli jsme tam čtyři, kromě mne ještě dvě sopránistky a jeden tenorista, jemuž patřilo auto jímž jsme jeli — přidali jsme mu všichni na benzin. Nejprve lodí do Belgie a odtud do Německa. Ve Frankfurtu jsme přespali v hotelu (spal jsem na pokoji s tenoristou) a dopoledne se šlo ke konkurzu. Opět jsem se necítil být právě v ideální formě, takže jsem neočekával, že by z toho vzešlo něco kloudného. Ve zkušebním sále frankfurtského divadla se nás sešlo hezkých pár zpěváků z různých koutů Evropy — na chodbě těsně před svým výstupem jsem se chvíli bavil s jedním ruským barytonistou — nevím ale jak ten dopadl u důležitého pana agenta, jehož jméno si nicméně už nepamatuji. Tentýž, když na mě konečně došla řada, si poslechl mého Simona Boccanegru a Osmina, řekl si navíc, jestli mu mohu zazpívat Leporellovu rejstříkovou árii a to už jsem si říkal, že tohle vypadá pro mne dobře, protože tuto árii jsem měl nacvičenou a měl jsem navíc i pocit, že už se začínám trochu lépe rozezpívávat. Hlas ale opravdu nebyl ten den úplně v pořádku a když došlo na ono dlouze držené vysoké "D" v druhé části árie, s násilím jsem tu notu ze sebe tlačil a věděl jsem hned, že tohle mě nejspíš zabije. A vskutku, důležitý pán se obrátil ke dvěma ze svých asistentů, chvíli se radili, vrtěli přitom trochu hlavami a nakonec jsem byl propuštěn s tím obvyklým: dáme vám vědět. Pokud vím, pouze ten tenorista, který nás do Frankfurtu vezl, uspěl se svou arií Tamina z Kouzelné flétny a dostalo se mu pozvání k nějakému dalšímu konkurzu.

   Odskočil jsem si tedy aspoň při té příležitosti do Hamburku, kde působil jeden z mých bývalých kolegů Petr Novák, lépe známý jako Kim Novák, jako asistent režie v místní televizi. Šel jsem se na něho podívat když natáčeli jakousi televizní písničku, v níž byla snová scéna odehrávající se pod vodou, při níž pár lidí kouřilo cigarety (to se dělalo tak, že měli v ústech mléko, které pomalu do vody vypouštěli). Natáčelo se to v akváriu v městském parku voda tam někdy v listopadu mohla mít, hádám, tak stěží 5 stupňů. Kdo asi do ní musel vlézt a plně oblečený? Pochopitelně, že asistent režie. Těžký byl život čerstvého emigranta! Možná, ale mělo to také světlé stránky. Kim, který byl původně vyučený kuchařem, dělal pro nás pro oba snídani. Na velikou pánev dal slušné množství slaniny a potom začal rozbíjet vejce. Když rozbíjel asi osmé, podíval se na mě a prohlásil:

     "Víš, jedný věci jsem se tady zbavil."
     "Jaký věci?"
    "No, doma jsem vždycky míval takovej ten nejasnej pocit provinění, vždycky když jsem si pro sebe rozbíjel to třetí vejce!"

****

    Londýn byl zejména zpočátku pro mne novotou, která se ale jen tak lehce neotřela. Nejskvělejší ze všeho byla muzea a galerie. Nejdůležitější z těchto institucí náležely státu a vstup do nich byl a dodnes je, zdarma. To bylo nesmírně výhodné zejména o víkendech, kdy se člověku nechtělo sedět doma, kde byla zpravidla zima. Ta je v Londýně horší než třeba v Praze, kde je podnebí kontinentální a o dost sušší a kde se takový malý pokoj dá snadněji vytopit. Aspoň mi to tak připadalo. „Bedsittery — "česky" garsonky, které jsem si pronajímal (jako snad každý jsem prošel několika, v Earls Court, Streathamu, West Hampsteadu, Paddingtonu) a ten, který jsme později s manželkou měli ve Wilsden Green, měly všechny jedno společné. Elektroměr a v mnoha případech ještě navíc i plynoměr. Tito dva jsou snad největšími nepřáteli člověka, aspoň toho druhu, který se zve nájemníkem! Tyto kovové stvůry se totiž zpravidla nacházejí (nepředpokládám, že by se v tomto směru něco příliš změnilo) v nesvaté alianci s „landlordem" – tedy panem domácím. Landlord má v ruce všechny trumfy. V domě má hlavní měřící přístroj, který mu tam nainstalovali dodavatelé elektřiny (či plynu) a podle toho platí účty té které společnosti. Jak si potom nastaví ten sekundární přístroj, který má umístěný v místnosti ubohého nájemníka, aby tam polykal mince, to záleží čistě jen na něm. Měřící jednotka, jíž se přitom běžně používá, se nazývá jeden moloch. V době, kdy jsem se v Londýně vyskytoval, byly tyto příšery na šilinky (dnes budou nejspíš na jedno-librové mince) a i ty nejmírnější s nimiž jsem se potkal se chovaly jako profesionální bytoví lupiči. Následkem toho, člověk si zpravidla nemohl dovolit uprostřed zimy strávit v neděli celý den ve svém pokojíku (po čemž těžkou prací na stavbě vysílené tělo přímo prahlo), protože ho to mohlo klidně stát i víc než libru jen za topivo. Když uvážíte, že přibližně tolik vás stál denně také vlastní nájem běžného bedsitteru, v časech kdy slušný plat se pohyboval někde mezi 20-30 librami, potom skoro polovička celkového příjmu mohla klidně prasknout na bydlení v jedné malé místnosti se společně užívaným příslušenstvím. Jistě potom pochopíte, proč byla příjemně vytopená londýnská muzea zejména o víkendech plná vzdělávajících se lidí.


   S Františkem Fisherem (u piana vlevo, když zkoušíme právě spolu Mozarta) jsem se seznámil brzy poté kdy jsem dorazil do Londýna. Franta byl studovaným varhaníkem a jako takový byl i velmi dobrým pianistou. Cokoliv, co jsem mu kdy předložil, byl okamžitě schopen hrát z listu. Mít takového přítele, to je něco, co začínající zpěvák klasiky potřebuje snad nejvíc. Fisher se živil tím, že učil soukromě dětičky v Londýně dobře zavedených českých paniček hrát na piano. Musel jich znát dost, protože hlady nestrádal, na víc jsem se ho ze zásady neptal. Byl skoro o deset let starší než já, rozvedený, bezdětný, takže po nějakém čase přišel s nápadem, že bychom jako měli spolu zaparkovat v nějakém menším bytě a dělit se rovným dílem o nájemné. Věděl dokonce i o takovém bytě, v Paddingtonu. To sice není zdaleka ta nejlepší čtvrť, není ale odtamtud nikam příliš daleko, pěšky se odtud dá dojít třeba na Portobello Road, proslulou svými trhy i leckams jinam. V tu dobu jsem mimochodem byl velice fit, protože jsem chodil všude, kam se dalo. Ušetřil jsem tak za poměrně drahé jízdné podzemní dráhou.

  Fisher byl věřící katolík, takže chodil pravidelně na Velehrad, který se nacházel na Ladbroke Square, kam se také dalo dojít. Nedávno jsem se dozvěděl, že toto středisko českých věřících, založené a po dlouhá léta vedené jezuitou páterem Langem, je na prodej, protože si jej už londýnští Češi nemohou dovolit. Město si vyžaduje opravy na historické budově, na které prostě není, takže se má z peněz utržených za prodej nalézt něco levnějšího a méně náročného... Tehdy ale Velehrad prosperoval a mne, i když jsem katolíkem nebyl a spíš jsem se v té době považoval za agnostika, tam hlavně kvůli Frantovi tolerovali.




     Dvě starší dámy, které se staraly o ještě staršího pána, bydlely právě v onom Paddingtonu a chtěly se z bytu ve Fordingley Road (horní patro domu vlevo) odstěhovat, protože měli všichni namířeno do jakéhosi domova pro přestárlé. Asi 30 liber nás dohromady stálo to, že jsme strhali se stěn věkovité tapety a svépomocí tam nalepili nové. Dalším vylepšením bylo to, že jsme si dali zavést telefon. To už jsem ale začínal tušit, že asi budu tak trochu vykořisťován, protože telefonu jsem sám užíval málokdy, zatímco můj spolubydlící, pokud se zrovna nacházel doma, se od něho téměř nehnul. No nic, říkal jsem si, zato mám zdarma korepetitora — piano jsme tam samozřejmě měli, Franta s piany dokonce i tu a tam kšeftoval. Obchodník byl celkem zdatný, i když na pyramidové schéma s čistícími prostředky nakonec komusi naletěl — to už bylo poté, kdy jsem se oženil a odstěhoval. Místo mne tam měl potom pokoj plný krabic s pracími prášky a podobnými zhůvěřilostmi. Asi za rok nám už do Austrálie napsal a přiznal se, že od té doby se mu podařilo odprodat jen málo...

      S Frantou jsem se také stal, poprvé v životě, majitelem auta, tedy polovičním majitelem. Koupili jsme stařičkého, silně ojetého forda prefect, za celých dvacet liber. Jezdil nám ještě asi rok. Příští auto, které jsem koupil, bylo už celé moje a stálo mě dvojnásobek ceny fordky. Byla to černá škodovka octavia. Ta také jezdila asi tak rok, potom jsme si, už s Dášou, pořídili austina cambridge. Ten nám vydržel až do té doby než jsme z Anglie odjeli a ještě jsme jej prodali a dostali za něj jen o málo méně než kolik jsme za něj dali, což bylo myslím 80 liber. Kdo si jej od nás koupil? František Fisher. Jak dlouho s ním jezdil, to už nevím.

    
191 Walm Lane Willesden Green (současná podoba), kde jsme asi dva roky s manželkou bydleli v bedsitteru neboli garsonce — dvě okna v prvním patře vpravo.

     

Já se dnes dopoledne žením…    

… bim–bam zvon ale nevyzváněl, dělové rány také chuběly, protože svatba to nebyla nikterak okázalá. Celkem nás bylo čtrnáct u stolu, který jsme vtěsnali do našeho bedsitteru. Příbuzní z Warwicku přijeli, dostavil se i onen Slovák, takže dva bývalí milenci se asi po dobrém čtvrt století znovu setkali. K žádnému trapasu ale nedošlo. Ne, že bych byl nějaký očekával.

Jedna věc, která mi na životě v Londýně vadila, byl nedostatek prostoru. Na menší byty či pokoje jsem byl celkem zvyklý, chybělo mi ale to vyrazit si ku příkladu na chvíli někam do lesa, jak jsem to doma občas dělával. Tady to dost dobře nešlo, aspoň v okolí Londýna ne. Když jsme si časem pořídili auto a mohli jsme si občas vyjet ven z města, stejně člověk všude narážel na cedule „Private Property – soukromé vlastnictví, atp. Začali jsme vážně uvažovat o tom, že se z Anglie odstěhujeme někam jinam. To, že bychom mohli také nechat Londýn Londýnem a přesunout se třeba do Cornwallu nebo do Lake District, či na příklad i do Skotska, nás nenapadlo. Dáša, která začínala jako číšnice v letním táboře Pontins a potom na čas jako uklizečka v nemocnici, si v době kdy jsme se poznali už našla místo v kanceláři. Byla odhodlaná si najít něco takového přes podobné potíže s angličtinou jaké jsem měl i já, „i kdybych tam měla jen ořezávat tužky", jak kdysi statečně prohlásila. O nějaký čas později se jí podařilo najít už poměrně dobré místo u finské firmy, které dovážela do Anglie dřevo. Já jsem ale o slušné zaměstnání zavadit nemohl. Zkoušel jsem leccos, většina míst která se nabízela ale byla jako „salesman" neboli obchodní cestující nějakého druhu a většinou bez základního platu, jen na provizi.

Zkusil jsem takovýchto míst několik, žádné z nich za moc nestálo. Poměrně nejdéle jsem pracoval jako “canvasser” pro jednoho Irčana, jménem Andy. Ten měl za manželku Češku, moc jim to ale myslím neklapalo a v době kdy jsem je oba poznal, už to spělo k rozvodu. Andy byl totiž rozený gambler. Dovedl peníze vydělávat, dovedl je ale také utrácet, nejčastěji v sázkových kancelářích. Řídil veliký americký caddilac, jímž rozvážel své “zaměstnance”. Po většinu času nás zaměstnával tři. Zavezl nás vždycky k večeru do některé z londýnských čtvrtí, podle toho kam ho vedl jeho obchodnický čich a my jsme potom chodili ode dveří ke dveřím, abychom se pokusili získat potenciální zákazníky, jimž by Andy mohl potom prodat elektrické ústřední topení.

Byl to druh práce, který člověku pomohl vypěstovat si hroší kůži. Obvykle vás lidé vyhodili, na štěstí většinou slušně. Přesto jste si připadali jako veřejný otrava na pochodu. Byla to ale práce, i když nijak zvlášť dobře placená nebyla. Andy byl sice vynikající “salesman”, prodejce, trh byl ale celkem dost nasycený. Přesto, nebýt toho jeho gamblerství, byl by si vedl výtečně; jakmile se dostal nohou do dveří, šance že majitele domu či bytu ke koupi nějak přemluví byly značně vysoké. Zkušenosti, které jsem získal tím, že jsem se otloukával jako podomní obchodník, se mi ale hodily později, zejména když jsem začal budovat v Austrálii svůj vlastní “business”. Čímž se dostávám k další kapitole, která se otevřela když jsme si s manželkou uvědomili, že v Anglii nám žádné veliké štěstí nekvete a asi nepokvete. Pokusili jsme se párkrát najít si byt, který bychom mohli koupit, ceny v Londýně byly ale tak vysoké, že jsme prostě neměli šanci. A odstěhovat se někam na venkov? To můžeme rovnou jít kamsi úplně jinam, mimo Anglii, mimo Evropu. Vždyť ten bíbr, který mi mezitím už zase narostl, může se mnou přebývat celkem všude!

  
   





©Voyen Koreis 2013 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena